Časně ráno vyrážím do "vzdálených" Hatí z Pardubic, kde jsem přespal po víkendu stráveném ve společnosti "jesenického skřítka", PVE Dlouhé Stráně a jiných zajímavostí severovýchodu republiky. Hatě jsou opravdu moc daleko. Ačkoliv nasazuji tempo ne nepodobné střemhlavému letu, přistávám na hraničním přechodu s notným zpožděním, ale mám štěstí, zbytek naší výpravy zdrželo nakupovaní a tak těch pár minut na mě počkali. Následovalo bleskové tankování plné, pozdravení MirkaD(B6S) a prvé setkání s Cikánem(Varadero). Překročíme čáru a zas a znova se dostáváme do jiného světa, kde silnice jsou spravené, porosty upravené, řeky průzračné a hlavně řidiči jezdící dle vyhlášky. To je v nádherném údolí Dunaje trochu otrava, protože si nikdo netroufá předjet pár na skútru při zákazu předjíždění. Takovýmto šnečím tempem, které nám zpestří jen město mnohokrát neplánovaně projeté, se doplazíme k Altersee, kde po proražení rakouské neochoty parkujeme mašiny k zaslouženému odpočinku a jdeme uvítat vracející se bandity z velehor. Společně diskutujeme o právě prožitých zážitcích a nápadně se k nám přidaly i modré woči, které byly k nevyschnutí.
Úterý 6.7.2004
Ráno opouštíme ještě nedospalé bandiťáky a objíždíme Altersee za přejícího počasí. Projedeme několik údolí a po skvěle vyštěrkované cestě se vyhoupneme k nádhernému jezeru. Po chvíli vstřebávání jezerní atmosféry a štěbetání turistů-důchodců, pokračujeme k známé Grossglockner strasse. Před branami horské silnice ještě tankujeme s úmyslem na vrcholcích strávit hodně času, ale pohled na mraky zahalenou oblohu nevěští mnoho dobrého. Přesto odhodlaně vysolíme 17 euro za vjezd a jen doufáme, že nahoře bude přívětivější počasí. Několik prvních kilometrů je to opravdu paráda. Užíváme si pěkných 180tek a skvělého výhledu, což ovšem netrvá dlouho. Jak stoupáme, tak se viditelnost zkracuje, až není vidět ani na 10 metrů. Odbučujeme na Edelweiss spitze, kam vede již o poznání horší silnice z kočičích hlav. Nahoře vidíme jen plochu parkoviště a pak už jen bílo a bílo. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Pár minut čekáme na nějakou díru v mracích, ale žádná nepřichází, a tak nám zbývá jen vzpomínat, co jsme to viděli na letácích a teď vidíme jen tu jednu vše halící bílou barvu. Příště už, za ty peníze, vyjedu nahoru jen podle předpovědi počasí. Mezitím mraky rapidně houstnou. My startujeme mašiny, sjíždíme dolů už jen podle svodidel, protože jen ty jsou vidět. Ještě se pokoušíme pokračovat k tunelu Hochtorr, ale po kilometru je rozhodnuto, jedeme zpět. Jakoby toho nebylo dost, začínají létat blesky a padat kbelíky vody, tak raději zastavujeme u převisu a čekáme až se to přežene. Já zůstávám v nepromokavé Corduře a zbytek výpravy se navléká do nepromoků, které zas po půl hodince svléká neb je zas hezky. Z Bruku se přesouváme přes Uttendorf a Mittersill do Wald im Pinzgau, kde stavíme v pěkném kempu(snad nejlepší za celou cestu). Po odstrojení mašin od přebytečné zátěže, vyrážíme vstříc Krimmelským vodopádům. U vstupu po nás chtějí 1 E, což je v porovnání se vstupem na Grossglockner zadarmo. Cesta vzhůru je lemována vyhlídkami na vodopád, takže než vystoupáme k hotelu, jsme dokonale mokří jak zvenčí tak zevnitř, ale určitě to stojí za to. Vracíme se zpět do kempu, a aby té vody nebylo málo, jdeme do sprchy za 1 E na 6 minut.
Středa 7.7.04
Vylézáme ze stanů, a snídáme při pohledu na okolní kopce zahalené v mlze. Za hodinku již šplháme zpět ke Krimmelským vodopádům, po zaplacení 5 E za vjezd zdviháme šoupátka na doraz a předjíždíme na třiproudové silnici, co můžeme, ale jen dokud zas nenarazíme na mlhu. Naštěstí se otepluje, mlha mizí a nám se otevírá nádherný pohled na upravené pastviny po okolních kopcích, ale také na stáda krav způsobně pochodujících po krajnici. Pokračujeme přes Zell am Ziller, Schwaz, Innsbruck, Telfs, Haiming, Umhausen a Timmelsjoch(8E). Jak se blížíme k Timmelsjochu, tak přibývá motorek. Když stoupáme, začínám chápat proč. Dlouhé rovinky se střídají s nepříliš utaženými zatáčkami a tak až na mojí studenou zadní gumu, která mě v pomalejších zatáčkách příliš neposlouchá, je to skvělá jízda. V horních partiích už se jede jen podél skály a pod silnici propast. Ideální pro závratě, na které naštěstí není na motorce čas. Ale co to? Rovná silnice uprostřed průsmyku? To se často nevidí, takže zrychluji na 110 při cca 6 t. ot. a víc už se škrcenému XJ nechce, tak přeci jen ta výška dělá své. Za rovinkou následují ostré vracečky lemované občas i 2 metry sněhu. Na vrcholku se nachází hranice s Italií a taky pěkná hromádka sněhu, proto neváháme a pořizujeme akční fotky s moto v závějích. Po překročení hranic se zas dostáváme do jiného světa. Neosvětlený tunel, pár vymetených děr, déšť a semafory na rozestavěných úsecích, ale skvělý výhled a nádherné panorama zůstává. Velkou výhodou Itálie pro nás jsou neplacené průsmyky! Sjíždíme do údolí jen proto, abychom znova mohli stoupat na passo di M. Giovo(Jaufenpass). Stále mírně prší a tak se zpočátku držíme pohromadě, ale jak se nám zahřívají gumy, stoupá i adrenalin a mizíme s Varaderem Mirkovi z dohledu. Za chvíli se ovšem nevidíme ani my dva, protože na vrcholku je opravdu hustá mlha. Při cestě dolů narážíme na offroadový úsek, který je v opravě a tak musíme chvíli čekat na "zelenou". Po Stelviu je toto passo, dle mého názoru, to nejzajímavější, co se týče silnice. Ve Sterzingu se domlouváme, že by to chtělo ještě nějáký další průsmyk. Mirek se svým zkušeným okem cestovatele zadívá do mapy a vychrlí na nás "Penser Joch". Začíná to zase krátkou offroad vložkou, ale už je tu pěkná silnice a my nabíráme tempo. S Giovem se to nedá příliš srovnávat. Penser Joch je především ve vrcholových partiích samá rovinka proložená záludnými zatáčkami a na jižní straně jsou rovinky opravdu velmi dlouhé, ale nezajímavý určitě není. Klesáme na úroveň lesů, projíždíme spoustou krátkých tunelů mezi nimiž na nás vykoukne klášter zaseknutý ve skále a tak stavíme na focení. Pokračujeme přes Bolzano a Trento, kde trošku bloudíme než najdeme tu správnou cestu na Lago di Garda, nakonec se zadaří a my unikáme z městského provozu horskou dvouproudovkou(v jednom směru!) skrz tunel, který důvěrně znám z videa s R1 na bikepics.com. Za tunelem následují dlouhé rovinky a táhlé zatáčky mezi zelenými poli při západu slunce, prostě paráda. Do Arca dojíždíme až za tmy, Mirek chvíli hledá kemp, což se mu daří velice rychle, a nám už nezbývá než ulehnout za nezvykle teplého počasí pod pěkně nasvícenou zříceninou na skále nad kempem.
Čtvrtek 8.7.2004
Ráno, za nepříjemně vysokých teplot, lemujeme pobřeží Lago di Garda(Riva di. Garda), které je prošpikované množstvím neosvětlených tunelů a především tu panuje hustý provoz, takže opravdu nic zvláštního. Za Salem odbočujeme na Vobarno, Sabbio Chiese a Sarezzo. Tento úsek už je o dost lepší. Vracečka střídá vracečku, provoz minimální, skvělé výhledy, takže u jednoho stavíme na sváču. Ze Sarezza se stáčíme přes Gardone na passo del Maniva. Za městem se line pěkná silnička v úzkém údolí a o zatáčky opět není nouze a tak za to trošku taháme. Za jednou zatáčkou na nás ovšem vybafnou policajti. Naštěstí nás nestáví a tak pokračujeme volnějším tempem. Silnice stoupá, lesy mizí a nám začíná být divné, že je tu tak málo motorek, vůbec provozu je tu velmi poskrovnu. Prozatím jsme rádi, že si tu můžeme užívat skoro sami, takže C. s Varaderem si dává offroadovou vložku na vzdálený kopec. Jde mu to! Dokonce ani nepadá a to je s tak těžkou motorkou s podivem. Na vrcholku se tyčí nějáká výzkumná stanice. U vjezdu jen zákaz vjezdu, tak se toho moc nedozvídáme. Pokračujeme, ale jaký je náš údiv, když dojíždíme ke značce ohlašující dalších 9 km bez asfaltu! Navíc opět začíná pršet. Chvíli váháme, ale nakonec je rozhodnuto. Jedeme dál. Začínám opatrně, ale po pár kilometrech mě ta rozbahněná silnička zaseknutá ve skále začíná bavit(dva roky v podobném terénu na MZ jsou znát).
Všude jsou velké kameny a tak se znovu divím, když vidím značku "pozor kamení", ale netrvá dlouho, a už se nedivím, tahle značka totiž upozorňuje na kámen o velikosti menší popelnice! Na křižovatce s passem di Croce Domini, kde chvíli odpočíváme, stojí dva noví boxeři od BMW a jen se smějí, že jsme to jeli tudy(vyjma Varadera na silničních motorkách). My se na oplátku smějem jim, když vidíme jak odjíždí po asfaltu s offroady. Sjíždíme do Brena a nudným přejezdem přes Capo di Ponte a Édolo dorážíme do Ponte di Legno, odkud již stoupá asi neužší asfaltka v Alpách na Passo di Gavia. Asfaltka je to tak úzká, že dvě osobní auta mají velký problém s vyhnutím. Uzká silnička, stálý déšť, vcelku zima, 400 metrový sráz pode mnou, to nejsou ideální podmínky... Značně promrzlý dorážím za oběma spolucestovateli do Bormia, kde tankujem a začínáme hledat místo na přenocování. Spouštíme se dlouhými tunely s krásně teplým vzduchem směrem na Sóndalo. Skvělý! Konečně se trochu prohřívám, jen ty mosty mezi tunely to kazí a Italy, předjíždějící v tunelech na dvojité plné o dobrých 40km/h rychleji než je limit, už přehlížím. V Sóndalu nacházíme jen přistávací plošinu pro vrtulníky, což by zřejmě nebylo dobré místo na spaní, proto se vracíme do Bórmia opět tunely:-). Tam přeci jen nacházíme dražší kemp. Stále prší. Kemp je členitý a ve svahu, takže při přejíždění jednoho "schodu" to Mirek pokládá na kufr a nadává jak špaček, ale kvalita Givi nezklamala a krom drobných oděrek na kufru se nic nepoškodilo. Stavíme stany a v chmurné náladě se domlouváme na zítřejším návratu do vlasti kvůli počasí, protože by takhle mohlo pršet taky celý týden. V noci prší a stále prší.
Pátek 9.7.2004
Ráno vylézám ze stanu a co to? Modrá obloha! Prší už jen ze stromů. Skvělý, aspoň to Stelvio si ještě vychutnáme. Balíme mokré stany, ohříváme motory a platíme. Konečně vyrážíme na legendy opředené passo di Stelvio(údolí orlů). A všechny cestopisy, co jsem o tomto passu přečetl, měly pravdu, je to opravdu nádherné passo. Šplháme z jižní strany docela pomalu, protože je zima a občasné potoky vyplavují na silnici štěrk. Do soutěsky skvěle svítí slunce, ale mé ruce stejně musím ohřívat o motor. Vyhřívané rukojeti by byly k nezaplacení. Než vystoupáme do horního údolí ještě mnohokrát stavíme na focení. Těsně před horním údolím je stěna, která při pohledu shora vypadá jak jedna široká silnice. Opravdu parádní pohled. Samotné údolí je nádherně zelené v kontrastu s bílými vrcholky okolních stěn, jen mohutně předimenzované stožáry vysokého napětí na dně údolí dávají tušit, že i zde je přes zimu mnoho sněhu a námrazy. Opouštíme zelené údolí a stoupáme do zóny sněhu. Sníh je i na silnici, naštěstí v menším než malém množství. Na vrcholku je vidět jen na 10 metrů, na to už jsme si z ostatních průsmyků zvykli. Vzhledem k zimě se mi nechce na vrcholku čekat příliš dlouho na díru v mraku a tak startuji, řadím za jedna, pouštím spojku a nic! To malé množství sněhu mi dokonale brání v rozjezdu, ale naštěstí je kolem spousta ochotných rukou, které rády zatlačí. Severní stranu sjíždím velice pomalu, výhled moc velký není, vody je ovšem na silnici dost. Dokonce mi zhasíná motor z podchlazení. Cestou potkávám nákladní mercedesy odklízející kamení a štěrk ze silnice. To je servis! Mraky se roztrhaly a opět svítí slunce, takže v jedné vracečce zastavuji a vyhřívám se. Kluci pořád nejedou a už to bude hodina. Jedu se podívat nahoru, kde uvízli. Konečně je teplo, silnice suchá a já si můžu do sytosti vychutnávat na dvojku projížděné vracečky. Jsem nahoře jako blesk a kousek od cedule mijím kluky na cestě dolů. Chvilku se ještě rozhlížím kolem, bez mraku to tu vypadá úplně jinak, ale už raději jedu. Netrvá dlouho a kluky předjíždím. Na delší rovince se mi vycuká ručička tachometru až na 120km/h, brzdy měknou, měknou, ale stále brzdí slušně. Pod nejprudším sjezdem dáváme pauzu a C. obdivuje mé modré kotouče(já bych řekl spíš černé).
Pokračujeme na Merano, cestou stavíme u pizzerie, v které zrovna nedělají pizzu!! Místo toho nám nabízejí nějakou rýži. To radši jedeme dál a vyplatilo se. Kousek před passem di Giovo(St. Martin) nacházíme útulnou pizzerii, kde nám konečně podávají pizzy. Kluci to zalévají pivkem, tak radši nedočkavě vyrážím na Giovo napřed. Ve stoupání potkávám skupinku 20 Rakušáků se všemi typy motocyklů(dokonce jeden s Haybusa-street), někteří jedou docela rychle, takže mám o adrenalinovou zábavu až na vrchol postaráno. Po pěti minutách doráží i mí čeští kolegové a hned vykládají, jak se dole vyhýbal náklaďák s autobusem. Ale to už ukončuji debatu a startuji. Po pár kilometrech opět dojíždíme k opravovanému úseku a opět stejně jako ve středu musíme chvilku počkat. Rakušáci také dojíždějí. Zelená! S Varaderem v mžiku ujedem zbytku kolony po kamenitém úseku, který po 200 metrech střídá asfalt. Jedeme dost rychle, Varadero se drží za mnou. Zatáčka střídá zatáčku. Ještě, že zde mají italové cedule s označením poloměru zatáčky - např. Kurve Tornate 5. Něco mi zablikalo do zrcátek na nerovnostech, ale ostré světlo Varadera to není. Aha Busa mě dojela. Rychle vyhazuju pravý blinkr a uhýbám, co to jde. Busa chvilku nechápavě zůstává za mnou, ale pak pochopí, předjíždí a děkuje. Dole opět zastávka, opět modré kotouče a smutné konstatovaní, že tohle bylo poslední alpský passo. Najíždíme na dálnici, platíme dálniční známku, pak ještě za extra placený úsek a už jen ukrajujeme dálniční kilometry k Dolnímu Dvořišti. Kam dorážím za tmy. Cestou za Příbramí mi ještě dochází benzín, takže asi půl hodiny hledám otevřenou benzínku. Nakonec se musim otočit a najet na dálnici ve směru z Prahy, abych se k jedný dostal. Do garáže u Slap zajíždím v 0:15 a s nádherným pocitem dobře ukončené první Alpské dovolené uléhám do postele.
