Felika žije na jižním Slovensku, téměř na Maďarských hranicích, ale ještě nikdy nebyl u symbolu Maďarska, Balatonu. A tak na předposlední srpnový pátek naplánoval výlet právě sem. Programem neměla být rekreace či koupání... Jen se tam podívat s tím, že vodní plochu objedeme okolo.
Toho dne bylo krásné slunečné počasí a podle předpovědi mělo vydržet celý víkend. Abych nemusel zajíždět až do Dudinec, dali jsme si sraz na půli cesty v Maďarsku, u bezinky nedaleko Veszprémvarsány. Já tam zvládl dojet z Břeclavi asi za dvě hodiny.
Od benzinky jsme vyrazili přes Veszprém směr Csopak, až na křižovatku se silnicí, která lemuje Balaton. Na ní pak směrem na Keszthely. Z krátké zastávky na břehu jezera nebyl Felika moc nadšený. Špinavá, kalná voda, takto si prý něco tak vyhlášeného, jako je Balaton nepředstavoval. Já už tam v minulosti byl, nijak mě to nepřekvapilo. Ale vzpomínám si, že předtím byly mé představy také značně zkreslené.
Následovala zastávka v Keszthely a tam jen symbolická návštěva nádvoří místního zámku.
Zanedlouho jsme se přehoupli na jižní stranu Balatonu a zde bylo jen málo míst, kde se od silnice nabízel výhled na vodní plochu. Celkově ta cesta byla nezajímavá, pořád se střídala nekonečná městečka či vesničky, do toho kolony šnečím tempem jedoucích aut. Připadal jsem si skoro jako v Itálii... Kolem cesty jsou i nějaká muzea vojenské techniky, minimálně tři jsem napočítal. Možná muzeum není ten správný výraz, připomínalo mi to spíš armádní vrakoviště. Za vstup tam vybírali docela vysoké vstupné, tak jsme to vždy jen omrknuli zvenku a pokračovali dál.
Po Balatonu byly ještě v plánu zastávky ve městech Székesfehérvár a Tatabánya. Na ty body už se nedostalo, města jsme jenom pomalým tempem projeli, protože bylo už docela pozdě a my chtěli dojet do ještě za světla. Krátká zastávka ve Štúrově, a pak svižným tempem až do Dudinec. Stihli jsme to těsně před setměním…
V sobotu jsme chtěli projet Vysoké Tatry i s přenocováním. Po včerejšku jsem se moc těšil, protože cestovat po Slovensku je mnohem záživnější, než v Maďarsku, které mi připadá nudné, nezáživné... O zajištění noclehu v naší cílové lokalitě se postarala paní Colombová, která má nějaké kontakty na ubytovací zařízení nedaleko Liptovského Mikuláše.
Počasí ukázalo svou nejvlídnější tvář a tak projíždění klikatými silničkami Tater nemělo chyb. Vrcholem výletu měla být návštěva Lomnického štítu. Ale odradila nás cena za lanovku - zpáteční jízdenka 33€ /os a hlavně to, že bychom se na řadu dostali až příští den kolem poledne.
Dále jsme pokračovali ke Štrbskému plesu. Všude se to tam hemžilo turisty, to se však dalo v tuto dobu čekat...
Odtud asi 10 minut chůze je přístup k lanovce na Solisko. Obousměrná cesta nás vyšla na necelých 9€/os. Díky jasné obloze se nabízel naprosto dokonalý výhled na celou krajinu. Lanovka není až na samý vrchol, to se musí ještě pěkný kus vystoupat pěšky. Vzhledem k naší nepříliš vhodné výstroji se výšlap nekonal.
Další zastávkou byla přehrada Liptovská Mara. Rozlehlá vodní plocha, za ní výhled na vrcholky Tater, velmi příjemné prostředí...
Už byl podvečer, nejvyšší čas najít naše zázemí na přespání. Tím mělo být rekreační zařízení Třinec u obce Žiar http://www.zapadnetatry.com/trinec.html . Zpočátku bylo hledání neúspěšné, protože středisko se nacházelo v lesích za obcí, což jsme nevěděli. Nakonec to vyřešil telefonát paní Colombové a my tam úspěšně dorazili. Bylo to klasické rekreační středisko, kterých u nás bylo v dobách nedávno minulých nespočet. Žádný luxus, jednoduchý příbytek, stravování v jídelně, kde se chodilo pro jídlo k okénku s táckem. V tomto prostředí jsem se cítil mnohem lépe, než v nějakém moderním pensionu.
Večer jsme s přáteli paní Colombové poseděli v hospůdce, která je součástí areálu. Docela se to protáhlo do pozdních hodin...
Další den bylo opět nádherně a to nás čekal návrat domů. Projeli jsme kolem Oravské přehrady s krátkou zastávkou v Námestově a dál krásnou krajinou z Oravy na Kysuce, přes Oravskou Lesnou.
Následovala Žilina, Rajecké Teplice, Prievidza a zastavení v Bojnicích, kde je nádherný zámek a zoologická zahrada. Vadou na kráse však byly nekonečné davy turistů a plno stánkařů s cetkami. Ale zmrzlinu tam měli dobrou…
V obci Kľak jsme navštívili památník vybudovaný obětem fašismu. Bylo to jedna z devadesátipěti Slovenských obcí a usedlostí, které Němci vypálili a vyvraždili obyvatele. Děsivé místo…
V Žarnovici jen „okukli“ plochodrážní stadion, jediný na Slovensku, a na to jsme si vychutnali serpentiny z obce Hodruša-Hámre. Potom pokračovali přes Vyhne, kde stojí nejstarší slovenský pivovar Steiger http://www.steiger.sk , který vaří pivo už 540 let.
O této značce jsem dřív neslyšel a docela mě překvapilo jak dlouhou má historii. Každopádně vaří dobré pivo, v Dudincách ho čepují a vždy si rád vychutnám tento lahodný mok!
Odtud další cesta nádhernou krajinou Štiavnických vrchů přes Sklené Teplice. Celý den završila večeře v pizzerii v Banské Štiavnici.
Nejsem moc na chození po velkých městech a očumování památek... Často však slýchávám, že je to jedno z nejkrásnějších měst a tak jsem nedělní plán, navštívit Budapešť přijal s nadšením. Nemělo být žádné bloudění, vyhledávání v turistických mapách či průvodcích. Felika mi vyprávěl, že tam často jezdívá, kdysi i jako řidič autobusu a město velmi dobře zná. Co jsem si jako turista mohl více přát
Bylo horko, vyrazili jsme jen nalehko. Cesta tam byla nudná, nekonečná rovina, občas „zpestřená“ několika kruháči...
Ideální místo pro parkování se nabízelo u městského parku Városliget a první naším cílem byl hrad Vajdahunyad. Tato pohádková stavba vznikla v roce 1896, původně jako dřevěná replika rumunského hradu v Transylváni a později byla přestavena z cihel a kamenů.
Několik minut chůze od hradu je vzdáleno Náměstí Hrdinů, jehož střed zdobí velkolepý Památník milénia.
Odtud jsme došli k termálním lázním Széchenyi - ty jsou údajně jedním z největších termálních komplexů v Evropě. Ke koupelím slouží minerální voda, která vyvěrá z hlubokých pramenů a má teplotu až 76°C. Takovou koupel bych si nechal líbit
Minerálku je možno i popíjet, bohužel za napuštění sklenice se musí platit poplatek! Jak patřím mezi milovníky minerálek, tak tato mě moc nechutnala...Následovalo delší proplétání se městem, až k další zastávce, kterou byla citadela na Gellértově vrchu. Ta vznikla za Maďarské revoluce a její děla měla zastrašit vzpurné Maďary. Z toho místa, které leží docela vysoko, je město jako na dlani.
Dalším krásným místem je Rybářská bašta. Středověkým dojmem působící stavby měly původně měla sloužit jako opevnění, nyní slouží jako vyhlídková terasa a restaurace.
Posledním námi navštíveným místem byl Královský palác. Palác shlíží na město z vrchoviny nad řekou a je v něm Maďarská národní galerie. Je to velký komplex historických budov a nádvoří, snad by se dal přirovnat k Pražskému hradu.
Při cestě domů jsme ještě ze na okraji Budapešti zastavili na jídlo v Asia Center. Na několika desítkách metrů jsou tam pulty, kde se nabízí nespočet jídel z různých koutů světa (vepřo-knedlo-zelo tam nebylo
). Každý pult má svého prodejce a ten se kolemjdoucím snaží ty dobroty vnucovat, je to skoro jako na tržišti. Opravdu těžko si tam vybrat!Zazvonil zvonec...a bylo úterý, čas odjezdu
. Ráno jsme ještě vyrazili do lázní k místnímu výčepu. Zdejší minerálka mi moc chutná, tak jsem si na cestu naložil asi 15 PET láhví Po cestě domů už mi počasí nepřálo, od Trnavy se to rozpršelo a vydrželo to až do Břeclavi. Celkem jsem najel 1700 km. Na tuto akci budu rád vzpomínat... a doufám, že ještě něco v podobném duchu s Felikem podnikneme!
