Zápisky psala moje přítelkyně - spolujezdkyně.Rumunsko 2007 aneb „Drum in Lucru“
(Drum in lucru = cesta ve výstavbě-nejneoblíbenější, zato nejčastější dopravní značka v Rumunsku)
Den první (Česko, Slovensko):
Ačkoliv sbaleno jsme měli už den předem, tak odjezd byl mírně ve stresu. V plánu bylo vyjet v osm hodin ráno, tak jsme samozřejmě díky kurtování zavazadel vyjeli až v devět. Ještě rychle nákup. Já jako přítěž, kterou Dan vzal pouze z dobré vůle, jsem byla vyslána pro chleba. Jako odměnu jsem požadovala cigaretu, ale byla jsem hrubě odbyta slovy: „Pojeď už, ať vypadnem z týhle díry“. Tak fajn. Takže jsme vyrazili z Chrudimi přes Olomouc, Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm a dál k hraničnímu přechodu Makov. Cesta nádherná, až na kamiony překážející našemu zrychlenému přesunu. Na přechodu jsme uslyšeli první slovenštinu: „Okuliare sundajte“. Porovnání obličejů v helmách s ksichtíkama v občankách a už můžeme jet. Cesta přes Žilinu, Liptovský Mikuláš, kde Dan zjišťuje, že i když byl o tom hluboce přesvědčen, tak si nepřibalil autonabíječku pro navigaci. No nic, zbytek výletu se neplánovaně odehraje jen podle map. Ta první je klasická mapa Evropy, podle které hodláme trefit původní trasu až do Rumunska, kde pak koupíme mapu místní. Dál jedeme směr Štrbské pleso do Spišské Bielé. Přes Tatry se jelo krásně,aspoň pro mě, jako spolujezdce to tak vypadalo. Na krku jsem měla foťák a fotila jsem za jízdy, abychom nemuseli každou chvíli zastavovat. V krkolomných pozicích, které očima projíždějících řidičů musely vypadat přinejmenším zvláštně, jsem udělala pár pěkných foteček. Sluncem zalité hory jsou prostě okouzlující. Bohužel Tatry vypadají jako lázeňské městečko – samé hotely, obchůdky, jízda třicítkou, všechno je dělané pro turisty. Za chvíli zase sjíždíme z kopců dolů a vydáváme se do Prešova, to už s četnými zastávkami (zadek prostě bolel příliš), na benzínku pro pivko, cigarety a vodu a rychle najít spaní. Kousek od Prešova za jakousi vískou nacházíme pěknou loučku a parkujeme. Stan stavíme téměř za tmy, k večeři plechovková čočka s klobásou, popíjíme pivo, hodnotíme den a do hajan. Tak rychle jsem snad v životě neusnula.
Den druhý (Slovensko, Maďarsko, Rumunsko):
Budíček byl kolem osmé, pohoda, vaříme kafíčko a balíme věci. Cesta na hlavní, potom přes Vranov nad Topl’ou na přechod před Slovenským Novým Mestem. Zde už automaticky sundáváme brýle a tlemíme se na celníky. Jeden je zvědavý a ptá se, kam jedeme, odpovídáme, že do Rumunska. Celník opět prohlíží mašinku a pochybovačně kýve hlavou. Jedeme dál na benzínku už v maďarských Sátoráljaújhelech (děsnej název,co?), benzín stál 184,90 za litr, takže čísla naskakovala neuvěřitelně rychle. Značení měst či vesnic v Maďarsku strašný. Jakmile člověk sjede z hlavních tahů, tak je značen většinou jen směr na nejbližší vesnici, takže veškerá orientace je dost špatná. Cesta ze Sárospatak přes Semjén do Kisvárdy nám trvala dlouho vzhledem k šílenýmu bloudění. Člověk je z ČR zvyklý, že pokud existuje na silnici nějaká objížďka, je jakžtakž značená jiná cesta. Maďarskem jsme jeli po plánované trase, když tu náhle uprostřed silnice stojí policejní auto napříč, před ním policajt a těm, co to nepochopí a dojedou až k němu, ukazuje směrem na nějakou vedlejší cestu vedoucí kdoví kam. V tu chvíli je mapa Evropy k ničemu. Chvíli se snažíme držet dodávky jedoucí před námi, pak ale Dan uvěří svému pochybnému orientačnímu smyslu a odbočuje někam jinam. Dobu jedeme po hodně rozbitých cestách, které se občas mění v na naše poměry už docela slušné polňačky, což jsme čekali v Rumunsku, ale ne tady. Nějaké vesnice projíždíme dvakrát, žádné déjà – vu, ale jenom kolečko. Většina vesnic je z větší části obydlena cikány a celkově to tu vypadá jak na konci světa. Podél hranic se Slovenskem jsme si takhle zajeli kolem osmdesáti kilometrů. Z Kisvárdy jedeme do Matézsalky a dál k hraničnímu přechodu před Satu Mare. Zde se loučíme s maďarštinou (konečně), zaučují se zde asi mladí celníci, tak jim to trochu trvá. Jeden z těch starších se ptá, co jsme zač, mladej odpovídá “Ček“ a starší nám vrací občanky už bez dalších řečí. Zastavujeme hned za přechodem, protože u nás doma nešly vyměnit peníze na jejich Lei, ale pouze na Eura a Forinty. Rozhlížíme se po směnárně, když v tom přijíždí cikáně na kole a somruje Eura nebo aspoň čokoládu. Kašlem na něj a jen dáváme pozor, když objíždí na kole motorku. Člověk nikdy neví. Je strašný vedro, Dan proklíná naprosto vzduchonepropustný kalhoty a tak vysílá mě, abych se domluvila, kde je směnárna. Po chvíli přemlouvání vyrážím k první budce a „ptám“ se usměvavé babči. Na mé heslo „Exchange“ odpovídá vrtěním hlavou a heslem „Petrom“, děkuju jí a rozhlížím se po okolí, co tím asi mohla myslet. Díkybohu nápis Petrom na benzínce je nepřehlédnutelný. Vracím se k motorce a vítězoslavně předávám poselství Danovi, s tím, že mě už nic hrozného nečeká.Omyl. Jsem opět vyslána vyměnit prachy. Povedlo se. Studená sprcha mě čeká po přijití k motorce, kde mi Dan s úsměvem povídá, že půjdu ještě zaplatit benzín a koupit vodu. Stejně za mnou ještě dobíhá na benzínku a kupujeme mapu. Poté se vydáváme do Satu Mare přes vesnice, cesty mezi nima jsou už teď horší než polňačky u nás a to ještě netušíme, co nás čeká dál. S naklepanýma půlkama konečně dorážíme do Satu Mare. Odtamtud jedeme do Negreşti Oaş, za ní milionářská vesnice Certeze, kde s němým úžasem prohlížíme nové domy s obrovskými zahradami. Celé to čiší penězi a přepychem. Projíždíme tisíce zatáček, stoupání, klesání, ale příroda úžasná. Provoz kromě kamionů brzdí také velmi četné koňské povozy. Koně zbožňuju, takže si můžu hlavu ukroutit. Ležení zřizujeme kousek před Săpântou, krátké namočení v řece a spát.
Den třetí (Rumunsko):
Ráno se probouzíme zhruba v sedm. Kafe, sušenky, Dan jde fotit okolí a já tvořím zápisky za uplynulé dva dny. Ještě koukáme do mapy, půjdeme balit a pojedeme. Tak to jsem si jen myslela. Balíme právě stan, když koukám, že k nám míří dva chlapi a pejsek. Pes byl kříženec a chlapi v uniformách, na kterých měli napsáno Politia Frontiera. Pomalu k nám přišli, cosi po nás chtěli, ale rumunština není zrovna naše silná stránka, takže se snažíme domluvit anglicky. Nějak jsme se dorozuměli, chtěli po nás doklady, prohlíželi je celkem dlouho a zapsali pár věcí. Jeden z nich nám pak ještě potvrdil naše tušení, že za řekou (Tisou), v které jsme se koupali, je Ukrajina a tato řeka dokonce tvoří přímo hranici. Pohraničník na nás zkoušel italštinu, se kterou u nás samozřejmě nepochodil a Dan zkoušel němčinu, na kterou zas s úsměvem vrtěl hlavou on. Policista pak jen konstatoval, že Rumunsko je krásná zem, s čímž jsme plně souhlasili. Ještě chvíli obhlíželi nás i motorku a odešli. Jen nás mrzí, že jsme si je nevyfotili. Dobalili jsme a jeli cestou na Săpântu, kde jsme se chtěli podívat na „veselý“ hřbitov. Do Săpânty jsme dorazili právě, když se tam chystal nějaký místní festival - pár autobusů, turisti, krámky a nějaké pódium. Na hřbitově se platí vstupné, po hřbitově byla kupa živých lidí, což už nás společně s šíleným vedrem odradilo úplně, takže jsme vyfotili jen něco málo zvenku. Měli tam krámek s krásnýma vyšívanýma halenkama. Jedna se mi tam moc líbila. Jenže jakmile jsem se zeptala domorodců, kteří to prodávali, kolik stojí, hned mě zavedli přes příkop ke svým výtvorům. Abych se dozvěděla konečně částku, musela jsem dotaz několikrát zopakovat. Nakonec jsem se dozvěděla, že stojí 60 Lei nebo 20 Eur. Dan mi na to řekl, že je to víc jak jedna nádrž, takže zase nic. Příště, no. Moc jsme se nezdržovali a vyjeli jsme dál na Sighetu Marmaţiei. Projížděli jsme přes vesničku Rona de Jos, kde jsme objevili krásný kostel. Zajímavé bylo, že téměř všichni projíždějící řidiči se křižovali. Dál jsme jeli po docela pěkný cestě do Borsy na kopec Prislop (1416 m). Nádhera. Nahoře byly cikánský rodinky a pár turistů. Kousek jsme sjeli dolů a začala hrozná cesta. Vozovka byla politá novým asfaltem a posypaná šutrama. Zhruba od Cârlibaby k Iacobeni to byl nejhorší úsek cesty. Každou chvíli zúžená silnice a provoz řízený semaforem (asi 8x). Našlo se pár dobytků, kterým už nervy přetekly a vjeli na cestu na červenou. Ačkoliv se asi není zas tak moc čemu divit, protože na každým semaforu se čeká nepřiměřeně dlouho. Bylo to pro nás strašný zdržení a nálada nám klesla na bod mrazu ( i přes to děsný parno). Špinaví jak čuňata od prachu, pomlácený od odlétávajících šutrů a zpocený jsme dorazili na benzínku v Câmpulungu Moldovenesc, kde jsme potkali 2 čtyřkolky a 2 motorkáře (první a poslední Rumuny na motorkách, které jsme viděli). Bereme benzín (na denním ukazateli číslovka 320 a ještě jsme nepřepínali na rezervu). V Câmpulungu jedeme na Moldovitu. Odbočku na klášter jsme úspěšně přejeli a pokračovali dál, kde končila asfaltka. Popojeli jsme ještě pár set metrů po standartně rozbité cestě, tam jsme zastavili, dali sváču, protáhli nohy a pomasírovali zadky a vrátili se tentokrát už správně ke klášteru Moldovita. Překvapilo nás, že je mrňavej. Fakt miniaturní. Vstupný vybírali mniši (asi aby to nevypadalo tak blbě), ale jelikož se nám nechtělo sundávat brašny ( po tom, co jsme ten den absolvovali) a dát je někomu do úschovy, rozhodli jsme se pokračovat na Rădăuti. Zas tolik nás ta kaplička nenadchla. Silnice z Vatra Moldoviţei do Marginei je skvělá, výborná silnice na zdejší poměry, super zatáčky, do kopce (1109 m) a dolů. Ve městě kupujeme sušenky, pivka (po předchozím dnu místo čtyř pět) a místní housky. Jelikož slunce zapadá, tak se rozhodujeme jet na Solcu a najít tábořiště. To se nepovedlo a nacházíme ho až za městečkem. Stavění stanu, já se cítím skvěle a tak zpívám a Dan trpí. Ničím mě po hlavě nepraštil, tak zpívám dál a po chvíli jdeme spát. Akorát těch komárů je tu nepřiměřeně moc, ustlali jsme si kousek od mokřiny. Dana přepadá divná nálada a říká, že je moc rád, že jsem tu s ním.
Dosavadní poznatky:
1. Vesnice jsou tady děsně dlouhý. I ta nejmenší vesnička je aspoň dva kilometry dlouhá a nejlépe, když plynule navazuje na druhou.
2. Přes takhle dlouhou vesnici se dá v pohodě plynule jet 80 – 90, jinak brzdíš provoz.
3. Rumuni hrozně rádi parkujou na nejblbějších místech. Často za zatáčkou. A nejlépe kamion.
4. Ve větších městech jsou převážně rozkopaný silnice a všechno je ve výstavbě. Silnice, domy, všechno. Proto jezdí hodně náklaďáků s materiálem. Některý města jsou díky výstavbě v úplným dopravním chaosu.
5. V každý sebemenší vísce je policejní stanice a úřad.
Den čtvrtý:
Budíček v 7 hodin. Kafe, sušenky, cigáro, naplánování cesty. Dnes bychom měli dorazit na Bran. Vyjíždíme kolem 9. hodiny. Projíždíme přes Guru Humorului a odbočujeme na vedlejší silnici směr Holda. Celá cesta na mapě vypadá jako divočina s dvěma vesničkami (Stulpicani, Ostra), ale ve skutečnosti byly vesnice tak roztahaný, že opravdová divočina byla tak 2 km. Po cestě jsme našli bývalé ocelárny, celé pobourané, rozbourané, prostředí jako z hororu. Pár metrů od toho na louce dřevěná chajda, kde bydleli lidi. Pobíhal tam vychrtlej pejsek, tak jsem ho nakrmila pár sušenkama. Dali jsme si přestávku, po chvíli kolem nás projeli dva němci na bavorech (těm se tam muselo jet!). Pokračujeme dál na Bicaz, kde je obrovská přehrada. Cesta trvala dost dlouho, protože tam byl zase děsnej provoz a navíc je to podél nádrže pěkných pár kilometrů. Udělali jsme si fotku hráze a pokračovali jsme na Gheorgheni přes úchvatné skalní útvary Bicaz Pângăraţi. Z Gheorgheni přes Sfântu Gheorghe na Braşov. Před Sfântu Gheorghe jsme projížděli přes cikánskou vesničku, přes kterou právě pasák hnal stádo asi sta krav, čímž úplně zasekal provoz. Krávy chodily v obou pruzích, kolem popojíždějících aut, dokonce jedno auto obstoupily dokola, takže se nemohlo ani hnout. Zařazuju tímto krávy na seznam brzd provozu, hned po kamionech a povozech. Zjišťujeme, že v Rumunsku je troubení národní zábavou. Troubí se v kolonách, ze vzteku i bezdůvodně. V Braşově se motáme, protože nemůžeme najít cestu na Bran. Značek je sice hodně, ale většinou špatně a nelogicky umístěné. Nakonec cestu nacházíme, jedeme směrem na Râşnov, to už potmě. Do Râşnova se dostáváme hned, už jezdí málo aut, takže je to pohoda. Zastavujeme kousíček před Branem, potmě stavíme stan a děláme večeři. V Râşnově jsme si koupili pivko v PET flašce, tak popíjíme a usínáme.
Den pátý:
Vstáváme nevím v kolik, zapomněla jsem si nastavit hodiny na mobilu, takže smůla. Stříkáme řetěz a zjišťujeme, že motorka je celá podrápaná a má díru v krytu řetězového kolečka. Jsme strašně ulepený, tak se snad dneska vykoupeme. Ráno klasika, dělám kafe, Dan čistí motorku, za chvíli pobalíme a pojedeme na Bran.
Bran jsme viděli už z hlavní silnice, po příjezdu do města nás hned znechutily davy lidí, kupy stánků a zacpaná silnice. Níž už Bran moc vidět není, návštěvu zavrhujeme, protože na prohlídku bychom se dostali někdy po obědě. Trochu se tedy vracíme, ze silnice děláme pár fotek a pokračujeme do Curtea de Argeş. Tam trochu bloudíme, navíc to vypadá, že bude každou chvíli pršet, takže si bereme výbavu do deště a orientujeme se, kam máme jet, podle toho, odkud přijíždějí ostatní motorky. Spoléháme se na to, že jedou z místa, kam se chceme dostat my. Navedly nás opravdu správně, to ale zjišťujeme až po několika km, když na mapě nacházíme jednu z vesnic, kterou projíždíme ( projeli jsme asi 2 vesnice, které na mapě nejsou a minuli jsme x odboček, které na mapě taky nejsou). To všechno v totálním slejváku. Jedeme ještě kousek dál, ale pak se vracíme na polorozbořenou zastávku, kde zjišťujeme, že už nejsme nepromokaví, ba právě naopak. Mokré rukavice, Danovi nateklo otevřenýma kapsama (jako obvykle si je nezapnul) a oba vypadáme, jako kdybychom se po……... Tady čekáme, než trochu přestane pršet a vyrážíme dál. Podle jednoho cestopisu z internetu má Dan za to, že zřícenina leží v Arefu. Arefu neleží na hlavní silnici, jak je to na mapě, ale 3 km mimo. Do Arefu odbočujeme v naději, že tam zříceninu najdeme, ale kvalitní asfaltka se vystřídá s klasickou budrovitou. Zdá se nám to divný, ale vidíme domorodce, jak nás sleduje, tak u něj zastavujeme, ačkoli vůbec netušíme, jak se s ním domluvíme. Posunkama mu naznačujeme, aby se podíval do mapy, kde mu Dan tlustou zimní rukavicí ukazuje na značku zříceniny a on se nám svou rodnou rumunštinou snaží vysvětlit, že musíme zpět 3 km na hlavní a po hlavní tam dojedeme. Jedeme tedy dle instrukcí dál po hlavní asi 3 – 4 km a po vzhlédnutí vzhůru do kopců nacházíme naši zříceninu ( zhruba v místě, kde jsme to předtím otočili směrem k zastávce). Zřícenina vypadá v tomhle počasí fakt tajemně. Fotíme a jelikož je na šíleným kopci, zavrhujeme výstup – prý asi 1400 schodů a pokračujeme dál. Projíždíme malebným údolím, tunelem, až se dostáváme k přehradě, kde není moc vody, jinak ale docela veledílo. Nádhera. Pak už jenom stoupáme pohořím Făgâraş. Cestu posypanou šutrama postupně střídá poměrně kvalitní asfaltka, hodně fotíme, žasneme ale je docela chladno. Okolní vrcholky mají 2500 m. I na těch nejvyšších místech vídáme pasáky s ovcema, je to krásnej pohled, občas i volně se pasoucí koně, sem tam přebíhající silnici. Nemůžeme se vynadívat na krásně zelené vrcholky hor, občas zahalené bílými mráčky, které semtam přetínal vodopád s jiskřivě čistou vodou (kde se tam ta voda vůbec bere??). Pak už začínáme klesat, fotíme silničku pod sebou, kterou pojedeme a zanedlouho vypínáme motor a asi 12 km sjíždíme jen tak samospádem. Mně připadá, že pohoří snad neskončí. Cesta dolů netrvala zas tak dlouho, jak by se dalo čekat po zkušenostech z předchozího sjíždění kopečků po Rumunsku ( žádný udejchaný Dacie, žádný kamiony, kvalitní asfalt). Rozvírá se před námi nížina obklopená horama, opět při průjezdu vesnicí Purumbacu de Jos přecházejí silnici koně a krávy, které se po nás nehezky dívaj a bučej. Brzdíme motorem, odpovídají nám ještě usilovnějším bučením. Před další cestou do Sibiu nás odrazuje tma a ne zrovna dobré počasí (opět kape). Nacházíme loučku, stavíme obydlí, vaříme večeři, zase máme koupené pivko z benzínky, takže tradičně popíjíme po perném dnu a jdeme chrnět.
Den šestý:
Ráno mě probouzí průjezd kamionů (spíme pár metrů od hlavní silnice), tak vylézám ze stanu do krajiny zahalené mlhou, dělám kafe a vzbouzím Dana, ať si taky trochu užije. Tváří se dle očekávání, ale vstává. Když tohle píšu, začíná svítit sluníčko, tak třeba nám i něco uschne. Po snídani vyrážíme do Sibiu, dál přes Sebeş, okolo Alba Julia a dál do Aiudu, kde odbočujeme na vedlejší cestu, abychom se vyhnuli větším městům – Turdě a Cluj-Napoce. Přijíždíme přes Buru, což je asi ještě nepříliš objevená rekreační oblast se skálama a krásným čistým potokem, sem tam nějakej klášter a pěkný vesničky. Ale cesta byla krajně nepohodlná. Z Buru jedeme na Băişoaru do Gilău. Bereme benzín (na počítadle něco přes 360 km). Odbočujeme na Cluj-Napocu (Danovi se vůbec nechtělo) v naději, že někde ze začátku najdeme cestu na Satu Mare. Odbočku jsme našli, ale byla to slepá ulice. Takže to obracíme přes benzínku (hroznej provoz) a jedeme radši na Huedin. V Gârbău odbočujeme na silnici pro kamiony, což byla opět neskutečně rozbitá cesta. Napojujeme se úspěšně na hlavní z Cluj-Napoca přes Zalău na Satu Mare. Tady už je silnice nádherná. Po cestě projíždíme krásným úsekem pro silniční motorky jak dělaným (dva pruhy v jednom směru, téměř žádný provoz, perfektní zatáčky do kopce, pak to same z kopce, ale už jen jeden pruh a ostřejší zatáčky. Přejíždíme Zalău, za tím zastavujeme, sváča, Dan šel konat potřebu na místní skládku, prý opřen o starou televizi. Frčíme dál. V Acâşu odbočujeme do vesničky. Hledáme nějakou vodu na koupání. Pak jedeme po úplný polní cestě, megarozbitý, uprostřed polí není vidět ani jeden barák, jen opravenej kostel uprostřed ničeho. Chtěli jsme projet na Eriu Sâncrai, ale cesta končila v poli. Dvakrát pokládáme motorku, přitom nám rupnul I poslední úchyt na tankvaku. Já sestupuju a jdu kousek pěšky, Dan má co dělat sám. Nakonec se vracíme a kolem kostela zkoušíme jet po o něco lepší cestě. V dálce za chvíli vidíme baráky, takže dojíždíme až k nim, kde potkáváme tři mladé cikánky, chceme se zeptat na cestu, voláme na ně a ukazujeme na mapu, ale ony něco křičí a utíkají směrem zpět do vesnice. Nechápeme. Jedeme k prvnímu baráku, kde zastavujeme, ptáme se zde bydlících na cestu, ochotně pomáhají. Vyjíždíme podle instrukcí, dostáváme se na dlažební kostky a potkáváme po dlouhé době dopravní značku, která nám symbolizuje návrat do civilizace a s pocitem euforie během chvíle najíždíme na asfaltovou silnici. Rozhodujeme se, že dál už nepojedeme a za onou vesnicí nacházíme docela pěkné místo na louce, která nejspíš slouží kravám jako pastva. Rozbalujeme stan, děláme večeři, čteme si a popíjíme pivo(dnes si ho sakra zasloužíme) a jdeme spát. V noci nás probouzí strašnej vítr, hřmění a blesky. Po chvíli začíná i pršet. Po utichnutí bouře usínáme a spíme jak zabitý až do rána.
Den sedmý:
Probouzíme se po půl osmé. Všude je mokro a v dálce to vypadá na nepěkný počasí. Snídaně, kafe a plánování cesty, Dan ošetřuje motorku. Jdeme balit a pojedeme směr Carei. Do Carei dorážíme v pohodě, projíždíme Urziceni, kde míjíme směnárnu, ale říkáme si, že peníze vyměníme až v Maďarsku. Hranici přejíždíme, míříme na Nyírbátor, projíždíme vesnicema a směnárna nikde. V Nyírbátoru se ptáme jedné ženy na směnárnu, ta nás odkazuje na několik bank. Zastavujeme na parkovišti a Dan mě vysílá měnit peníze do nejbližší banky. Tam si nechávám vyjet lístek s číslem. Čekám, až přijdu na řadu, když se konečně dostávám k okénku a chci vyměnit Lei za Forinty, ženská za okénkem zřejmě neumí ani slovo anglicky a spustí na mě maďarsky cosi, z čehož chápu, že Lei tam neberou a na dotaz, kam teda mám jít, jen krčí rameny. Vracím se k motorce a jsem vyslána do další banky, že přece není možný, aby nebrali měnu sousedního státu kousek od hranic. Vydávám se do další banky, kde na mě přes zamčený dveře divně civí nějakej chlap. Po chvilce mi dochází, že mě tam asi nepustí a vracím se k motorce už trochu s beznadějí. Poté znovu odcházím zkusit poslední banku v dohledu, opět volím na automatu exchange, beru lístek a sedám do křesílka. Po deseti minutách mě čekání přestává bavit a jdu k nejbližší přepážce, kde zrovna nikdo není a dožaduju se pozornosti, abych aspoň zjistila, jestli tam Lei berou. Ženská mě zase posadí a anglickými hesly mi sděluje, že mi to vymění. Chce občanku, říkám, že jsem si ji nechala na motorce, tak mi podává kus papíru, abych tam napsala jméno a adresu. Začínám psát, ale během chvíle mi bere papír z ruky, vrací peníze s vysvětlením, že Lei vlastně neberou a neberou je nikde v Maďarsku. Když se ptám, kde to teda mám vyměnit, odpovídá mi : “Romania”. Super. Děkuju jí a naštvaná jdu zpět k motorce, kde stručně oznamuju, že jsme v pr…... Po chvíli uvažování se rozmýšlíme, že pojedeme směr Nyíradony přes přechod Nyírabrány zpátky do Rumunska, kde buď peníze vyměníme, nebo za to vezmem benzín. Druhá možnost vítězí a šest kilometrů za přechodem (kde jsme poprvé za výlet muesli sundávat přilby) bereme benzín a vodu, otáčíme to a zpátky přes přechod, tentokrát hladce, na Debrecen (což je město jako kráva). Projíždíme ho celkem v pořádku a míříme na Miskolc. Celou dobu si nejsme jistí, jestli náhodou nejedeme po dálnici (já věděla, že ne, ale Dan si to nenechal vymluvit). Slušná silnice a prakticky žádnej provoz, takže cesta ubíhala rychle. Miskolc projíždíme směrem na Ózd, přes Sajószentpétér. Kousek za Putnokem přejíždíme hranici se Slovenskem, kde na přechodu ještě měníme Eura na slováky a míříme na Rimavskou Sobotu a dál na Lučenec s velmi dobrou náladou, že tady už se domluvíme i česky. V Lučenci po chvíli nacházíme Tesco, Dan jde nakoupit. Nákup: 4x Kelt, pečivo, klobásy v akci, voda a cigára. Odjíždíme směrem na Zvolen, kde po cestě zdržují kamiony, které se v kopci vzájemně předjíždějí, na což jsme z Rumunska odvykli, protože tam, když kamion měl za sebou auta a objevili se dva jízdní pruhy v jednom směru, tak automaticky odbočil do pravého a nechal auta předjet, aby je nezdržoval. Chtěli jsme dnes najít vodu, ale překouknutím se v mapě Evropy jsme trpěli mylnou představou, že Slatina je vodní nádrž, což se ukázalo, že tak opravdu není – byla to jen malá říčka. Po cestě do vesnice jsme si ale všimli celkem slušného místa na utáboření, takže tady pro dnešek končíme. Dojídáme zásoby, popíjíme a čteme si. Za chvíli usínáme. Zítra už asi budeme doma.
Den osmý-poslední
Cesta přez Zvolen, Žiar, Prievidzu a nakonec Drietomu proběhla bez komplikací, jen se zastávkami kvůli bolestem sedacího svalu a nutnému občerstvení. Před hranicí ještě nakupujeme nakládaný sýr a nějaké jiné chuťovky a frčíme dom.
Celkově najeto cca 3700km.
Nejmenší spotřeba na nádrž bez rezervy 360km, průměrně na nádrž 320km bez rezervy.
Maximální rychlost 120km/h.
Škody na motorce:
Ztracený šroub úchytu výfuku - spraveno stahovacím páskem
Prasklé 3 plastová oka na tankvaku - nahrazeno očkama ze stahovacích pásků
Šutrama vyražená díra v krytu řetězového kolečka(kamíny pak lítaly ven tou dírou)
Stopy od asfaltu na kyvce, na svodech a motoru.
