FRANCIE 2006
Napsal: 01.11.2006-09:18Není vždy třeba za krásami tohoto světa absolvovat tisíce a tisíce kilometrů, ale chtěli jsme poznat místa nám vzdálenější, zajímala nás místa, kde obě světové války zanechaly své nesmazatelné stopy, místa která díky našim západním sousedům jsou prosáklá lidskou krví, která je tam cítit ještě dnes. A tak konečně nastal ten den D a my se vydali vstříc daleké Francii. Náš plán, poznat něco z jejích krás, válečné historie, vidět Paříž a údolí Loiry se svými zámky, jsme byli rozhodnuti dodržet i přes mnohé varování kamarádů, že to za deset dní, které na to máme, nemůžeme stihnout.
Ale byla to výzva, výzva poznat Francii a i kvalitu svou a našich strojů. Na tuto cestu dlouhou skoro 5.000 km vedoucí napříč Německem, severní Francií, podél pláží Normandie, Paříží a údolím řeky Loiry, jsme se vypravili na třech XJ a jednou Hondou Africa...
TRASA DEN PRVNÍ, čtvrtek: Sešli jsme se v Líbeznicích u Prahy a odtud jsme společně vyrazili přes Plzeň na hranice v Rozvadově. Po Německých dálnicích přes Norimberk, Wuzburg, Frankfurt do Saarlouis, zde jsme vjeli do Francie. Trochu jsme si zajeli, dalo se Německem projet více spodem, ale cesta uběhla poměrně rychle. Když jsme v 19 hodin vjeli do našeho prvního kempu, v Sierick-les-Bains, měli jsme na tachometrech 866 km.
Líbeznice:
Vyjíždíme ve čtvrtek ráno, před dovolenou jsme se strachovali, aby nepršelo, ale to jsme netušili co nás čeká. Již po několika prvních desítkách kilometrů svlékáme motorkářské oděvy, které končí tam kde se ještě vešly a do konce dovolené nám dělali jen nepotřebnou zátěž. Teplota vzduchu se celou cestu blížila teplotě v tropické části světa ještě umocněna žárem rozpáleného asfaltu. A tak jsme celou Evropou projely v kraťasech, triku a sandálech.
Německo - parkoviště u dálnice:
Německem jsme prolétly po dálnicích jen s několika zastávkami u benzínek. A byť Němce nemusím, smekám před jejich dálnicemi i před jejich silničním zákonem. Přehledné dopravní značení, hustou síť benzínek i rychlý průjezd, když toto skončilo poznali jsme, že jsme ve Francii. Svět se změnil a tak jsme dále už benzínky hledali u supermarketů a cestu v mapách.
Bylo za námi bylo více než 800 kilometrů, potřebovali jsme se protáhnout, občerstvit a v mapě najít nejbližší kemp. Kempů ve Francii není moc, ale pokud je na mapě, tak ho tam i najdete. Stavíme tedy před supermarketem v BOUZONVILLE.
Po návštěvě supermarketu následovalo první milé překvapení. Odjížděli jsme, smíření s tím, že jedeme do země kde bude draho a v supermarketu bylo laciněji než u nás. Mírně, ale přeci. I natankovat se dalo za 34 Kč (u nás jsme tankovali za 31,-),
Na parkovišti u supermarketu v Bouzonville:
Posvačili jsme , natankovali, v mapě vybrali kemp na břehu Mosely a vydali se k němu.
Krásné městečko SERICK-les Bains, plná sezóna, malý kemp a na recepci cedule OBSAZENO. A tak jsme stály před recepci s lístečkem na kterém v překladu bylo napsáno JEDEN STAN, DVĚ OSOBY, DVĚ MOTORKY, NA JEDNU NOC. PLATÍME KARTOU (1 tente, 2 personnes, 2 motos pour 1 nuit. On paie par la carte bancaire) byl nám sice v této chvíli k ničemu, ale tento Otisův nápad se nám ve Francii osvědčil. Různé lístečky s různými Francouzskými konverzačními obraty, ale s touto situací jaksi nepočítal, jak teď vysvětlit, že máme za sebou 866 km, že jsme unavení, zpocení a přichází večer a hlavně, že se mám už vůbec nikam jinam jet nechce. Bylo to ale na nás asi vidět, nebo zapůsobil soucit s hochy z východu. Příjemná paní recepční odběhla do kempu a přivedla francouzského turistu, který trochu uměl německy a přes něho mi řekla, že se můžeme vyspat na místě kam si jachtaři přes den dávají svá auta, nebylo co řešit ochotně jsme přikývli. A z onoho parkoviště jachtařů se vyklubalo jedno z nejpříjemnějších míst na kterém jsme ve Francii spali.
Sierick- les bains:
Noc v kempu za jednu osobu, motorku a stan vyšla na 3,5 E . Francie plná překvapení. Tak postupně padali mýty se kterými jsme sem jeli. Nebylo zde draho, natankovat se dalo i za 34 Kč (u nás jsme tankovali za 31,-), Francouzi cizí jazyky ovládají opravdu jen velmi málo, ale milí a komunikativní jsou. Stačily ruce, naše konverzační kartičky a trocha němčiny nebo angličtiny. Kartičky většinou sklidily obdiv a i úsměv našich ubytovatelů.
První výlet nás zavedl do obce VECKRING k jedné z pevností Maginotovi linie FORT HACKENBERG.
Když jsme hledali cestu k této pevnosti, postarší paní nám ochotně německy poradila a nejen to pustila se s námi do řeči, trochu jsem podezříval Francouzkou poválečnou revoluční gardu, že jim proklouzla při odsunu, ale to na další zkušenosti s Francouzem nic nemění. Ochotně pomohla a poradila.
TRASA DEN DRUHÝ, pátek: Sierick-les-Bains * Thionville * Verdun * Remeš * La-Ferte.
Denní tachometr 395 km, celkem 1261 km.
Veckring:
Pevnost Fort Heckenberg – podzemní komplex opevnění:
Největší bojiště první světové války. Když o této téměř rok trvající bitvě čtete berete pouze fakta, zde vám mráz přejede po zádech. Zde cítíte realitu bitvy a nesmyslnost obětí , protože po bojištích i hřbitovech dnes s fotoaparáty pobíhají jak Němci tak i bývalí spojenci.
Francouzi velice dbají na své historické památky a jsou na ně i náležitě hrdí. Jsou hrdi právem, protože obě světové války v jejich zemi nechaly nesmazatelné stopy. I 90 let staré bojiště kde jsme pocítili dotek bitvy tak jako by skončila teprve nedávno. Zem přeoraná leteckým bombardováním, zákopy, pevnosti… VERDUN
Město Verdum:
Muzeum, kostnice padlých a hřbitov:
Pevnost Douamont:
Vedro, vedro, vedro, motorka se nedala postavit na policajta, ten zajížděl do roztaveného asfaltu jako do bláta:
Po prohlídce VERDUNU a jeho okolí jsme přes REMEŠ zamířili k Paříži.
Proslulá gotická katedrála Notre-Dame v Remeši:
Ubytovali jsme se bez jakýchkoli problémů v LA FERTE-sous-Jouarre asi 60 km od Paříže.
Všechny kempy příjemné a čisté jen většina z nich s malou vadou na kráse a to
byly…
Jinak spát ve Francii v kempu bylo příjemné, všechny kempy (kde jsme spali) byly soukromé a celá rodina se o ně pečlivě starala.
kemp ve městě La Ferte:
TRASA DEN TŘETÍ, sobota: Paříž 227 km.
Paříž jedno z nejmodernějších měst Evropy. Paříž je v kurzu: všichni tam jezdí, všichni tam žijí, nakupují a paří, my ji zajeli jen krátce pobejt. Dva dni na prohlédnutí Paříže nestačí a tak jsme alespoň chtěli spatřit ta nejznámější místa. A náš cíl, vidět hlavní turistické cíle Paříže- Eiffelovku, Invalidovnu, Vítězný oblouk, Champs Elysses, Louvre Monmatr , Sacre –Coeur a Versailles, jsme stihli.
Někdo prochází Paříž pěšky, někdo na kole, „vepříci“ ji projíždějí vláčkem nebo autobusem bez střechy, my ji poznaly se sedla motocyklu. Motorka je ideální dopravní prostředek do Paříže a do Francie vůbec. Motorkám se toleruje více, jak ze strany řidičů tak i ze strany policie. Zaparkovat motorku víceméně kdekoli, je povoleno. To nám mnohdy pomohlo protože, najít místo k zaparkování není jednoduché a tak jsme naše motorky s Francouzskou drzostí stavěli i na chodník a vždy jsme je tam v pořádku našly. Mnohdy s bagáží i helmou na sedadle . Nikomu se za celou dovolenou nic neztratilo. Na rozdíl od zkušeností z domova, ve Francii mají motorkáře rádi.
Tak jsme zaparkovali na chodníku i pod Eiffelovkou, kde jsme svou prohlídku Paříže začali. Výstup na nejvyšší bod Paříže byl v našem itineráři. Vystáli jsme několika hodinovou frontu na výtah, ale stálo to za to, né že by pohled z ptačí perspektivy byl tak úchvatný, ale Eiffelovka je unikátní a legendární dílo a stanout na jejím vrcholu je zážitek na který se nezapomíná.
Parkování strojů, pod věží nás čekala dlouhá fronta:
Výhled z Eifelovky:
Paříž je „Babylon“, zdejší zmatek, zácpy kde na čtyřproudové silnici popojíždí auta v šesti řadách a mezi nimi se proplétají motocykly a chodci, kde na ulicí potkáte ženy a muže v drahých oblecích a zároveň černošku oděnou v kusu látky omotané kolem těla s nádobou nesoucí na hlavě. Kde vliv civilizace pouze hliněnou nádobu změnil v plastovou.
Zacpanou Paříží jsme po Champs Elysees projeli k Vítěznému oblouku, k Louvru a k muzeu armády Invalidovně. A s láskou vzpomínali na četníka Cruchota , Francie nám ho na každém kroku připomínala a snad jedině on by dokázal ten zmatek velkoměsta urovnat.
INVALIDOVNA – muzeum armády a hrobka Napoleona Bonaparte:
Vítězný oblouk na Champs Elysees, Louvre:
Sacre – Coeur, Montmartre:
TRASA DEN ČTVRTÝ, neděle: La –Ferte * Paříž * Versailles * Rouan * Fecamp * Etretat.
Ujeto 320 km, celkem ujeto 1.808 km
Paříž jsme opustili po dvou dnech a vydali se údolím Séiny vstříc severnímu pobřeží. Nic platno, chceš-li poznat kraj, musíš sjet z dálnic a hlavních silnic, neboť ty krajinu jen protínají, kdežto okresní silničky ji prostupují organicky, trasou po které se po staletí ubíral život. Tak jsme se těmito silničkami přibližovali k normandskému pobřeží a zde na nás dýchla stará dobrá Anglie. Vliv toho, že toto území patřilo do stoleté války Anglii je zde patrný všude. Angličané zde zanechali svědectví jak o své jedinečné architektuře středověkých katedrál, tak v architektuře lidové. Krásné hrázděné domy, úzké uličky a plno květin a hospůdek.
Město ROUAN je toho příkladem. Nádheru tohoto koutu světa kalilo snad jen vědomí, že v tomto malebném městě upálili nebohou Johanku.
Malebné domy a uličky ROUEN
Ve FECAMP na nás moře dýchlo svým chladným vzduchem. Bylo to po těch kilometrech najetých v úmorných vedrech příjemné a tak jsme se vydali po pobřeží k přímořským lázním ETRETAT, kde jsme měli podle mapy vyhlédnutý kemp.
V kempu ve stylu jižanského statku nás přivítala černá majitelka se svou dcerou, díky našim kartičkám jsme se ubytovali, protože těmto Francouzkám nebylo rozumět ani když mluvili anglicky.
kemp v les Loges, „Mama“ paní majitelka:
TRASA DEN 1 PÁTÝ, pondělí: Etretat * Le –Havr * Caen * Ouistreham * pláž Sword * pláž Juno * Graye-sur-Mer.
Ujeto 150 km.
ETRETAT - Normandie
křídové útesy Falaise d‘ Amont a Falaise d‘ Aval:
Šumění vln tříštících se o oblázkovou pláž, chechot racků a mohutné bílé křídové útesy. Nádhera se kterou jsme se jen těžko loučili. Ale čekal nás přesun po Normandském pobřeží přes město LE HAVR, odtud mostem přes mořský záliv dál do míst spojeneckého vylodění které bylo v Normandii naším hlavním cílem. Ubytování jsme našli ve městečku GRAY-Sur –Mer v příjemném rodinném kempu, odkud jsme vyjížděli za památkami spojeneckého vylodění.
Le Havr, Pont de Normandi:
pláž Sword, pláž Juno, pláž Gold:
Kemp v Graye- sur- Mer:
TRASA DEN ŠESTÝ, úterý: Graye-sur-Mer * St.Michel * pláže Utah, Omaha , Gold * Graye-sur-Mer.
Utah Bech:
Omaha Beach:
zbytky spojeneckého přístavu v Arromanches:
muzeum v Arromanches:
Projeli jsme všechny pláže na kterých došlo 6.6.1944 k vylodění spojeneckých vojáků. Prohlédli jsme si do dnes udržované památky a prohlédli hlavní muzea vylodění. Je zvláštní na těchto místech stát, je to zcela něco jiného než číst v učebnici počty padlých. Zde jsem cítil, že to nejsou jen čísla a s pocitem vděčnosti všem, kteří se tu vylodili jsme pokračovali dál. Další cíl byl klášter St. Michel.
klášter St. Michel:
Monumentální stavba nás uchvátila, bohužel ne jen nás a tak jsme se úzkými uličkami prodíraly davy turistů. A nekončící fronta na vstup do kláštera nás odradila i od jeho návštěvy a tak jsme tento zajímavý komplex obdivovali pouze zvenčí. Koupili suvenýry a odeslali pohlednice.
TRASA DEN SEDMÝ, středa: Gray-sur-Mer * Arromanches * Bayeux * St-Lo * Le- Mans * Blois.
Jeden z delších přesunů 389 km . Za sem dní ujeto celkem 2.767 km.
Dalším cílem na naší cestě bylo město BLOIS. Město ležící na řece Loáře, odkud jsme dělali výlety po zámcích ležících okolo Loáry.
Kemp u města Blois:
Kemp, kde jsme přenocovali dokonce zcela zadarmo. Při přesunu do vnitrozemí se změnil ráz krajiny i lidové architektury. A s naším přesunem se změnilo i počasí. Cestou nás potkala tak silná bouřka, že jsme sotva drželi motorky na silnici, to nás zdrželo a tak jsme do kempu přijeli pozdě večer. Recepce již byla zavřená a při našem raním odjezdu nebyla ještě otevřená, tak jsme pouze u závory řekli „mercsi messieur“ a vyrazili k prvnímu zámku.
TRASA DEN OSMÝ, čtvrtek: Zámky AZAY-LE-RIDEAU, AMBOISE, CHENONCEAUX a pak Orleáns * Troies * Bar-sur Abue.
530 km v sedle.
Rázovité a malebné Normandské domky nahradili zděné jednotvárné budovy a tak jsme se těšili na pověstné zámky na Loáře. Zdejší zámky jsou určitě krásné a monumentální, ale svou stavbou a vnitřním vybavením spíše připomínají hrady. Zámky AZAY-LE-RIDEAU, AMBOISE, CHENONCEAUX byly určitě krásné, ale podle lidoveckého - třikrát a dost - jsme po třetím zámku vyrazili vstříc našim domovům, protože zde de naše cesta zlomila a začali jsme se vracet do Čech.
zámeky Ambiose a Azay-le-Rideau:
Poslední Francouzský kemp v Bar-sur-Abue, poslední Francouzská bageta a poslední francouzský Ementál:
TRASA DEN DEVÁTÝ, pátek: Bar-sur-Abue * Chaumont * Epinal * Remiremout * Mulhouse * F/D * Lorrach * Bad Schackingen * Tiengen * D/CH * Neukirch * Schaffhausen * CH/D * Singen * Fridrichshafen * Lindau.
Francii jsme opustili u města Mullhause a po Německo – Švýcarské hranici jeli k Bodamskému jezeru, kde jsme měli naplánovanou svou poslední zastávku.
přejezd přes Německo a Švýcarsko:
kemp Gohren am Bodensee:
Kemp GOHREN nebyl kemp, byl to šedesát let po válce funkční koncentrační tábor, obrovské lidské mraveniště, brrr.... Poznali jsme i pověstný německý „pořádek“ – zlatá Francie!
´
TRASA DEN DESÁTÝ, sobota: již pouze po dálnicích domů Lindau Bodamské jezero – Praha 586 km (Lindau-Rakousko-Morava 800 km).
Ujeli jsme 5.000 km, ale nepočítal bych tuto dovolenou na ujeté kilometry, ale na hodiny strávené v sedle.
Deset dní kdy se motorka se stala mou společnicí, milenkou, kamarádkou, prostě vším.
Deset dní kdy jsme pokořili mýty o Francouzích a Francii. Francouzi nejsou zas tak elegantní jak se o nich píše, nejsou odměření jak se o nich říká, nejsou ani nekomunikativní jak si o nich mnozí myslí a k cizincům nejsou nepřátelští jak jsem o nich slýchával. A že je ve Francii draho to je lež. Ve Francii je dobře a Francie je krásná, je to země kde bych si dokázal představit žít.
Deset dní opravdové pohody s kamarády
Deset dní plných poznání
Deset dní na které se nezapomíná
Děkuji za milou společnost při cestě Francií svým kamarádům, Otisovi, Petrovi a Haberovi. Měl jsem to štěstí se s nimi svést napříč Evropou bez jediného problému. Zdeněk.
Před cestou jsme měli spoustu nezodpovězených otázek, na které se ve zdlouhavých cestopisech stěží hledaly odpovědi. Turističtí průvodci jsou příliš univerzální, to co jsem se tam dočetl nebylo vždy realitou. Proto jsem se pokusil sepsat pár praktických informací, které zachycují náš pohled na systém ve Francii. Upozorňuji, že je to subjektivní pohled, někdo jiný může mít zcela jiné zkušenosti. Pro další názory je prostor v diskuzi. OTIS
Pobyt :
Francouzi/komunikace – domluvit se jinak, než francouzky byl docela problém. Nemyslím si, že se s vámi nechtějí jinak bavit – oni to prostě neumí, krom výjimek jinak (třeba čísla) nerozumí (mladí asi ano, ale s těmi jsme neměli příležitost komunikovat). Co jsme se setkali, jeden „Frantík“ v kempu uměl trochu německy, takže paní na recepci mohl tlumočit. Jinak jsme za celou dobu narazily na 2 důchodkyně, které uměly německy, jedna byla myslím původem Němka. Anglicky a německy mluvily v pokladnách u některých atrakcí v Paříži a Normandii. Nicméně podle našich zkušeností jsou Francouzi většinou velmi příjemní a ochotní lidé, takže vždy jsme se (třeba i za pomocí „znakové řeči“) dorozuměli.
Kempy – jejich hustota a ceny jsou dány především lokalitou, kde se nachází. Ceny se pohybují od 6€ (= 2 motorky+2 osoby+stan), to byl ten nejlevnější kemp s mizernými sociálkami, obvykle to bylo vždycky tak o 2€ více. Nejvíce jich bylo u pobřeží, kemp je tady obvykle tvořen z pozemku okolo nějakého většího baráku. V takových kempech bylo méně lidí a prostředí na mě působilo jako více „rodinné“. Vždy nám byl přidělen vlastní sektor pro stavbu stanu a parkování motorek– území, které bylo jen naše (tento systém se mi líbil). Sociální zařízení většinou žádný luxus (dalo by se říct, že to bylo někdy horší než u nás). V lepším případě byla sprcha k dispozici již v ceně, jinde se kupoval žeton asi na 5min. sprchování za 1€. Záchody turecké (jen díra v zemi), někde i klasické (ale bez prkýnek). Zavírací doby byly kolem 21-22h, my obvykle přijížděli kolem 20h. Jednou jsme přijeli do většího kempu v Blois před 22h, ale nikdo na recepci už nebyl. Přenocovali a ráno brzo jsme vypadli, než dojde recepční – takže grátis. Ale na to nelze vždy spoléhat, většinou správce bydlel u kempu nebo tam zamykala brána.
Jídlo – co se týká stravování v restauracích, s tím praxi nemáme. Snad jsem někde zahlédl ceduli „Menu 12€“ či „28€“. Podle toho lze soudit, že tam v tomto budou na naše poměry hodně drazí... Říkaly jsme si, že bychom alespoň jednou zašli ochutnat jejich kuchyni i za ty prachy, ale když nevíte co si vlastně objednáváte....?!
Pár dnů jsme se stavovali z našich zásob co jsme přivezli z domu. Vozit zásoby jídla je však naprosto zbytečné, protože v supermarketech (Carrefour, Lidl, Leather Price...atd.), mají ceny u spousty zboží podobné jako u nás, u něčeho i nižší. Já jsem většinou kupoval sýry a rybí výrobky. Např.: velký sýr Camembert od 0.5€, rybí konzerva se zeleninou (ideální porce na oběd) od 0.7€, bageta asi 1m od 0.33€, pivo v plechovce (zemí Fr,Ge,Nl 0.5l) od 0.3€..., minerálka 2l od 0.4€… Stejně tak se dá za přijatelnou cenou koupit dobré víno.
Horší to bylo z chlebem, mají tam balený/trvanlivý a ten není moc dobrý! Koupil jsem nějaký „dražší“ černý, doufaje že bude lepší, ale to bylo spíš naopak – on to byl Německý... Nelepší je držet si stálou zásobu baget.
Když to shrnu, díky supermarketům jsme vždy chutně pojedli a popili, přitom za rozumnou cenou.
Bezpečnost – nikdo nás za celou dobu neokradl. Když jsme někam „nalehko“ jeli, věci (i kufry, brašny) jsme nechávali v kempu. Při nákupech, případně blízkých památek jsme nechávali na motorce položenou i přilbu, páteřák či rukavice. Při přesunech se zavazadly, při parkování věci zůstávaly na sedle pod pavučinou, tankáč na nádrži... Ve Versailess jsme parkovali na ulici, já zapomněl otevřený boční kufr a nic se neztratilo. Nebo Zdeněk v kemp v umývárně nechával bez dozoru nabíjet mobil, zůstal netknutý.
V Paříži se asi krade, protože tam motorky zamykají řetězy jako od lodní kotvy...
Snad jsme měli obavy nechat věci bez dozoru při kempování v Blois. Je to chudší oblast, plno kočovníků okolo města a v kempu pobíhala partička snědých hochů, kteří přelezli plot. Věřím, že to byli slušní mládenci a já mám jen předsudky... Ale jak jsem již napsal výše, abychom nemuseli platit vypadli jsme hned brzo a ráno a s těmito hochy už jsme dále neměli čest.
Dopravní info:
Silnice – mají většinou kvalitní povrch, pokud je někde nějaká deformace je na ni upozorněno značkou (ale řekl bych, že deformace tam = v ČR slušná silnice). Před zatáčkami, které by mohli být nebezpečné při průjezdu vyšší bývá obvykle rychlost snížena. Křižovatky jsou nejčastěji řešeny kruhovými objezdy, je jich tam opravdu nespočetně. Na některých jsou i semafory.
Dálnice – jsou taktéž velmi kvalitní. Francie je obrovská a pokud jste časově omezeni, je i přes poplatek (vychází zhruba 1Kč/km) výhodné ji k delším přesunům použít. Některé úseky jsou bez poplatků, ale na většině se vybírá mýtné. Obvykle zastavíte u automatu, tam stisknete tlačítko a dostanete lísteček, který předáváte při sjezdu a podle toho je vám účtováno mýtné. Jednou mi tento lísteček uletěl ze špatně zavřeného tankvaku – bez diskuze jsem musel platit celou trasu dálnice, tedy asi 10€ místo 2.5€!
Také jsme však platili mýtné přímo v automatu a to platební kartou (jiná možnost se nenabízela). Strčíte kartu, závora se otevře. Jednou jsme na jedno zaplacení projeli závoru dva vedle sebe. Snímají to tam kamery, tak si říkám, asi bylo jen otázkou štěstí, že na nějaký „Gendarmerie“ na svém rychlém BMW nechytil…
Řidiči – jsou vesměs klidní, slušní a velmi tolerantní. Pokud potřebujete předjíždět, v rámci možností se vám to snaží umožnit. Stejně tak při dezorientaci na křižovatkách na vás nervózně netroubí, i když třeba studujete mapu. Často jsme se na silnicích potřebovaly otočit – nebyl problém, vždy zastavili a umožnili nám to.
Na silnicích jsem se cítil mnohem bezpečněji než v našich podmínkách. Tím nechci říct, že by se tam paranoidně předpisy dodržovaly, např. max. rychlost. Jezdí se tam někde rychleji (v obcích se obvykle 50km/h dodržuje ), ale ne „agresivním“ způsobem. My jsme často jezdili po okreskách výrazně přes 100 km/h. V Paříži se příliš na předpisy nehraje, každý si jezdí tak nějak „po svém“, je potřeba si na tento styl zvyknout. Vypadá to jako chaos, ale žádnou nehodu jsme tam neviděli. Pozor na skútry, je jich tam plno a často vám připraví horké chvilky....
Pokud je někde kolona aut, klidně ji projeďte. Motorky tam takto často jezdí, řidiči aut jsou na to zvyklí. Myslím, že tam nehrozí, že třeba otevřou do cesty dveře (jak se mi několikrát stalo u nás!).
Policie – hlídky bývají nejčastěji na kruhových objezdech, řidiči se na jejich přítomnost upozorňují blikáním světel. Měření rychlosti jsem viděl jen ve městě. Jak jsem napsal, max. rychlost jsme mimo obce moc nedodržovaly, ale nikdy nás nikdo nestavěl , že by štěstí? Pokuty jsou tam prý velmi vysoké. Policajti sedlají BMW 1200, myslím že řidiči nemají moc šancí policii ujet jako u nás...
Jednou jsme se dostali do kontaktu s nějaký městským policajtem. Nabyli jsme dojmu, že tam police není od toho, aby řidiče buzerovali jako u nás, ale spíš pomůžou, poradí. Třeba nám u Muzea v Normandii poradil, kde je parkování pro moto zdarma.
Parkování motorek – v podstatě je možné všude, na chodníku či rohu nějaké ulice. U turisticky frekventovaných objektů jsou obvykle parkoviště vyhrazena pro motorky zdarma. Ale jsou i případy, kde moto platí, např. u St. Michel to bylo 1€.
Benzínky– síť stanic není tak hustá jako u nás, liší se podle hlavně lokalit. Nejlevnější palivo bylo vždy u supermarketů, kterým čerpací stanice patří (např. Carrefour) za asi 1.3€/N95. Za podobnou cenu lze natankovat u sítě „BP“, případně nějakých „noname“. Dražší – 1.4 a výše mají Shell, Esso či Total. Pravděpodobně nebývají otevřeny non stop - to je řešeno stojany, kde se platí speciálních kartou. Jinak pokud je obsluha přítomna, všude je možno platit kartou VISA či Maestro. U nových benzínek jsou některé automaty (mají velkou obrazovku) vyhrazeny pro platbu běžnou platební kartou, naše to však odmítalo. Sortiment u menších benzínek není tak pestrý jako u nás. Obvykle je to jen malá „budka“, ve které se realizují platby. U velkých stanic je to trochu podobné našim. Stavěli jsme u několika a byl tam docela problém sehnat olej do motorky, takže na to pozor.
Motorky/motorkáři - na rozdíl od našich poměrů, kde je to ještě pořád jakýsi „extrém“, je tam motorkaření plnohodnotně respektováno. Nepřipadlo mi, že by byla nějaká rivalita mezi automobilisty a motorkáři. Nejvíce na silnicích kralují naháče, dost jsou zastoupeny i velké cesťáky a velké skútry. Xjček tam jezdí mnoho, Diversionů 600 i 900, starších typů zejména 900.
Ale byla to výzva, výzva poznat Francii a i kvalitu svou a našich strojů. Na tuto cestu dlouhou skoro 5.000 km vedoucí napříč Německem, severní Francií, podél pláží Normandie, Paříží a údolím řeky Loiry, jsme se vypravili na třech XJ a jednou Hondou Africa...
TRASA DEN PRVNÍ, čtvrtek: Sešli jsme se v Líbeznicích u Prahy a odtud jsme společně vyrazili přes Plzeň na hranice v Rozvadově. Po Německých dálnicích přes Norimberk, Wuzburg, Frankfurt do Saarlouis, zde jsme vjeli do Francie. Trochu jsme si zajeli, dalo se Německem projet více spodem, ale cesta uběhla poměrně rychle. Když jsme v 19 hodin vjeli do našeho prvního kempu, v Sierick-les-Bains, měli jsme na tachometrech 866 km.
Líbeznice:
Vyjíždíme ve čtvrtek ráno, před dovolenou jsme se strachovali, aby nepršelo, ale to jsme netušili co nás čeká. Již po několika prvních desítkách kilometrů svlékáme motorkářské oděvy, které končí tam kde se ještě vešly a do konce dovolené nám dělali jen nepotřebnou zátěž. Teplota vzduchu se celou cestu blížila teplotě v tropické části světa ještě umocněna žárem rozpáleného asfaltu. A tak jsme celou Evropou projely v kraťasech, triku a sandálech.
Německo - parkoviště u dálnice:
Německem jsme prolétly po dálnicích jen s několika zastávkami u benzínek. A byť Němce nemusím, smekám před jejich dálnicemi i před jejich silničním zákonem. Přehledné dopravní značení, hustou síť benzínek i rychlý průjezd, když toto skončilo poznali jsme, že jsme ve Francii. Svět se změnil a tak jsme dále už benzínky hledali u supermarketů a cestu v mapách.
Bylo za námi bylo více než 800 kilometrů, potřebovali jsme se protáhnout, občerstvit a v mapě najít nejbližší kemp. Kempů ve Francii není moc, ale pokud je na mapě, tak ho tam i najdete. Stavíme tedy před supermarketem v BOUZONVILLE.
Po návštěvě supermarketu následovalo první milé překvapení. Odjížděli jsme, smíření s tím, že jedeme do země kde bude draho a v supermarketu bylo laciněji než u nás. Mírně, ale přeci. I natankovat se dalo za 34 Kč (u nás jsme tankovali za 31,-),
Na parkovišti u supermarketu v Bouzonville:
Posvačili jsme , natankovali, v mapě vybrali kemp na břehu Mosely a vydali se k němu.
Krásné městečko SERICK-les Bains, plná sezóna, malý kemp a na recepci cedule OBSAZENO. A tak jsme stály před recepci s lístečkem na kterém v překladu bylo napsáno JEDEN STAN, DVĚ OSOBY, DVĚ MOTORKY, NA JEDNU NOC. PLATÍME KARTOU (1 tente, 2 personnes, 2 motos pour 1 nuit. On paie par la carte bancaire) byl nám sice v této chvíli k ničemu, ale tento Otisův nápad se nám ve Francii osvědčil. Různé lístečky s různými Francouzskými konverzačními obraty, ale s touto situací jaksi nepočítal, jak teď vysvětlit, že máme za sebou 866 km, že jsme unavení, zpocení a přichází večer a hlavně, že se mám už vůbec nikam jinam jet nechce. Bylo to ale na nás asi vidět, nebo zapůsobil soucit s hochy z východu. Příjemná paní recepční odběhla do kempu a přivedla francouzského turistu, který trochu uměl německy a přes něho mi řekla, že se můžeme vyspat na místě kam si jachtaři přes den dávají svá auta, nebylo co řešit ochotně jsme přikývli. A z onoho parkoviště jachtařů se vyklubalo jedno z nejpříjemnějších míst na kterém jsme ve Francii spali.
Sierick- les bains:
Noc v kempu za jednu osobu, motorku a stan vyšla na 3,5 E . Francie plná překvapení. Tak postupně padali mýty se kterými jsme sem jeli. Nebylo zde draho, natankovat se dalo i za 34 Kč (u nás jsme tankovali za 31,-), Francouzi cizí jazyky ovládají opravdu jen velmi málo, ale milí a komunikativní jsou. Stačily ruce, naše konverzační kartičky a trocha němčiny nebo angličtiny. Kartičky většinou sklidily obdiv a i úsměv našich ubytovatelů.
První výlet nás zavedl do obce VECKRING k jedné z pevností Maginotovi linie FORT HACKENBERG.
Když jsme hledali cestu k této pevnosti, postarší paní nám ochotně německy poradila a nejen to pustila se s námi do řeči, trochu jsem podezříval Francouzkou poválečnou revoluční gardu, že jim proklouzla při odsunu, ale to na další zkušenosti s Francouzem nic nemění. Ochotně pomohla a poradila.
TRASA DEN DRUHÝ, pátek: Sierick-les-Bains * Thionville * Verdun * Remeš * La-Ferte.
Denní tachometr 395 km, celkem 1261 km.
Veckring:
Pevnost Fort Heckenberg – podzemní komplex opevnění:
Největší bojiště první světové války. Když o této téměř rok trvající bitvě čtete berete pouze fakta, zde vám mráz přejede po zádech. Zde cítíte realitu bitvy a nesmyslnost obětí , protože po bojištích i hřbitovech dnes s fotoaparáty pobíhají jak Němci tak i bývalí spojenci.
Francouzi velice dbají na své historické památky a jsou na ně i náležitě hrdí. Jsou hrdi právem, protože obě světové války v jejich zemi nechaly nesmazatelné stopy. I 90 let staré bojiště kde jsme pocítili dotek bitvy tak jako by skončila teprve nedávno. Zem přeoraná leteckým bombardováním, zákopy, pevnosti… VERDUN
Město Verdum:
Muzeum, kostnice padlých a hřbitov:
Pevnost Douamont:
Vedro, vedro, vedro, motorka se nedala postavit na policajta, ten zajížděl do roztaveného asfaltu jako do bláta:
Po prohlídce VERDUNU a jeho okolí jsme přes REMEŠ zamířili k Paříži.
Proslulá gotická katedrála Notre-Dame v Remeši:
Ubytovali jsme se bez jakýchkoli problémů v LA FERTE-sous-Jouarre asi 60 km od Paříže.
Všechny kempy příjemné a čisté jen většina z nich s malou vadou na kráse a to
byly…
Jinak spát ve Francii v kempu bylo příjemné, všechny kempy (kde jsme spali) byly soukromé a celá rodina se o ně pečlivě starala.
kemp ve městě La Ferte:
TRASA DEN TŘETÍ, sobota: Paříž 227 km.
Paříž jedno z nejmodernějších měst Evropy. Paříž je v kurzu: všichni tam jezdí, všichni tam žijí, nakupují a paří, my ji zajeli jen krátce pobejt. Dva dni na prohlédnutí Paříže nestačí a tak jsme alespoň chtěli spatřit ta nejznámější místa. A náš cíl, vidět hlavní turistické cíle Paříže- Eiffelovku, Invalidovnu, Vítězný oblouk, Champs Elysses, Louvre Monmatr , Sacre –Coeur a Versailles, jsme stihli.
Někdo prochází Paříž pěšky, někdo na kole, „vepříci“ ji projíždějí vláčkem nebo autobusem bez střechy, my ji poznaly se sedla motocyklu. Motorka je ideální dopravní prostředek do Paříže a do Francie vůbec. Motorkám se toleruje více, jak ze strany řidičů tak i ze strany policie. Zaparkovat motorku víceméně kdekoli, je povoleno. To nám mnohdy pomohlo protože, najít místo k zaparkování není jednoduché a tak jsme naše motorky s Francouzskou drzostí stavěli i na chodník a vždy jsme je tam v pořádku našly. Mnohdy s bagáží i helmou na sedadle . Nikomu se za celou dovolenou nic neztratilo. Na rozdíl od zkušeností z domova, ve Francii mají motorkáře rádi.
Tak jsme zaparkovali na chodníku i pod Eiffelovkou, kde jsme svou prohlídku Paříže začali. Výstup na nejvyšší bod Paříže byl v našem itineráři. Vystáli jsme několika hodinovou frontu na výtah, ale stálo to za to, né že by pohled z ptačí perspektivy byl tak úchvatný, ale Eiffelovka je unikátní a legendární dílo a stanout na jejím vrcholu je zážitek na který se nezapomíná.
Parkování strojů, pod věží nás čekala dlouhá fronta:
Výhled z Eifelovky:
Paříž je „Babylon“, zdejší zmatek, zácpy kde na čtyřproudové silnici popojíždí auta v šesti řadách a mezi nimi se proplétají motocykly a chodci, kde na ulicí potkáte ženy a muže v drahých oblecích a zároveň černošku oděnou v kusu látky omotané kolem těla s nádobou nesoucí na hlavě. Kde vliv civilizace pouze hliněnou nádobu změnil v plastovou.
Zacpanou Paříží jsme po Champs Elysees projeli k Vítěznému oblouku, k Louvru a k muzeu armády Invalidovně. A s láskou vzpomínali na četníka Cruchota , Francie nám ho na každém kroku připomínala a snad jedině on by dokázal ten zmatek velkoměsta urovnat.
INVALIDOVNA – muzeum armády a hrobka Napoleona Bonaparte:
Vítězný oblouk na Champs Elysees, Louvre:
Sacre – Coeur, Montmartre:
TRASA DEN ČTVRTÝ, neděle: La –Ferte * Paříž * Versailles * Rouan * Fecamp * Etretat.
Ujeto 320 km, celkem ujeto 1.808 km
Paříž jsme opustili po dvou dnech a vydali se údolím Séiny vstříc severnímu pobřeží. Nic platno, chceš-li poznat kraj, musíš sjet z dálnic a hlavních silnic, neboť ty krajinu jen protínají, kdežto okresní silničky ji prostupují organicky, trasou po které se po staletí ubíral život. Tak jsme se těmito silničkami přibližovali k normandskému pobřeží a zde na nás dýchla stará dobrá Anglie. Vliv toho, že toto území patřilo do stoleté války Anglii je zde patrný všude. Angličané zde zanechali svědectví jak o své jedinečné architektuře středověkých katedrál, tak v architektuře lidové. Krásné hrázděné domy, úzké uličky a plno květin a hospůdek.
Město ROUAN je toho příkladem. Nádheru tohoto koutu světa kalilo snad jen vědomí, že v tomto malebném městě upálili nebohou Johanku.
Malebné domy a uličky ROUEN
Ve FECAMP na nás moře dýchlo svým chladným vzduchem. Bylo to po těch kilometrech najetých v úmorných vedrech příjemné a tak jsme se vydali po pobřeží k přímořským lázním ETRETAT, kde jsme měli podle mapy vyhlédnutý kemp.
V kempu ve stylu jižanského statku nás přivítala černá majitelka se svou dcerou, díky našim kartičkám jsme se ubytovali, protože těmto Francouzkám nebylo rozumět ani když mluvili anglicky.
kemp v les Loges, „Mama“ paní majitelka:
TRASA DEN 1 PÁTÝ, pondělí: Etretat * Le –Havr * Caen * Ouistreham * pláž Sword * pláž Juno * Graye-sur-Mer.
Ujeto 150 km.
ETRETAT - Normandie
křídové útesy Falaise d‘ Amont a Falaise d‘ Aval:
Šumění vln tříštících se o oblázkovou pláž, chechot racků a mohutné bílé křídové útesy. Nádhera se kterou jsme se jen těžko loučili. Ale čekal nás přesun po Normandském pobřeží přes město LE HAVR, odtud mostem přes mořský záliv dál do míst spojeneckého vylodění které bylo v Normandii naším hlavním cílem. Ubytování jsme našli ve městečku GRAY-Sur –Mer v příjemném rodinném kempu, odkud jsme vyjížděli za památkami spojeneckého vylodění.
Le Havr, Pont de Normandi:
pláž Sword, pláž Juno, pláž Gold:
Kemp v Graye- sur- Mer:
TRASA DEN ŠESTÝ, úterý: Graye-sur-Mer * St.Michel * pláže Utah, Omaha , Gold * Graye-sur-Mer.
Utah Bech:
Omaha Beach:
zbytky spojeneckého přístavu v Arromanches:
muzeum v Arromanches:
Projeli jsme všechny pláže na kterých došlo 6.6.1944 k vylodění spojeneckých vojáků. Prohlédli jsme si do dnes udržované památky a prohlédli hlavní muzea vylodění. Je zvláštní na těchto místech stát, je to zcela něco jiného než číst v učebnici počty padlých. Zde jsem cítil, že to nejsou jen čísla a s pocitem vděčnosti všem, kteří se tu vylodili jsme pokračovali dál. Další cíl byl klášter St. Michel.
klášter St. Michel:
Monumentální stavba nás uchvátila, bohužel ne jen nás a tak jsme se úzkými uličkami prodíraly davy turistů. A nekončící fronta na vstup do kláštera nás odradila i od jeho návštěvy a tak jsme tento zajímavý komplex obdivovali pouze zvenčí. Koupili suvenýry a odeslali pohlednice.
TRASA DEN SEDMÝ, středa: Gray-sur-Mer * Arromanches * Bayeux * St-Lo * Le- Mans * Blois.
Jeden z delších přesunů 389 km . Za sem dní ujeto celkem 2.767 km.
Dalším cílem na naší cestě bylo město BLOIS. Město ležící na řece Loáře, odkud jsme dělali výlety po zámcích ležících okolo Loáry.
Kemp u města Blois:
Kemp, kde jsme přenocovali dokonce zcela zadarmo. Při přesunu do vnitrozemí se změnil ráz krajiny i lidové architektury. A s naším přesunem se změnilo i počasí. Cestou nás potkala tak silná bouřka, že jsme sotva drželi motorky na silnici, to nás zdrželo a tak jsme do kempu přijeli pozdě večer. Recepce již byla zavřená a při našem raním odjezdu nebyla ještě otevřená, tak jsme pouze u závory řekli „mercsi messieur“ a vyrazili k prvnímu zámku.
TRASA DEN OSMÝ, čtvrtek: Zámky AZAY-LE-RIDEAU, AMBOISE, CHENONCEAUX a pak Orleáns * Troies * Bar-sur Abue.
530 km v sedle.
Rázovité a malebné Normandské domky nahradili zděné jednotvárné budovy a tak jsme se těšili na pověstné zámky na Loáře. Zdejší zámky jsou určitě krásné a monumentální, ale svou stavbou a vnitřním vybavením spíše připomínají hrady. Zámky AZAY-LE-RIDEAU, AMBOISE, CHENONCEAUX byly určitě krásné, ale podle lidoveckého - třikrát a dost - jsme po třetím zámku vyrazili vstříc našim domovům, protože zde de naše cesta zlomila a začali jsme se vracet do Čech.
zámeky Ambiose a Azay-le-Rideau:
Poslední Francouzský kemp v Bar-sur-Abue, poslední Francouzská bageta a poslední francouzský Ementál:
TRASA DEN DEVÁTÝ, pátek: Bar-sur-Abue * Chaumont * Epinal * Remiremout * Mulhouse * F/D * Lorrach * Bad Schackingen * Tiengen * D/CH * Neukirch * Schaffhausen * CH/D * Singen * Fridrichshafen * Lindau.
Francii jsme opustili u města Mullhause a po Německo – Švýcarské hranici jeli k Bodamskému jezeru, kde jsme měli naplánovanou svou poslední zastávku.
přejezd přes Německo a Švýcarsko:
kemp Gohren am Bodensee:
Kemp GOHREN nebyl kemp, byl to šedesát let po válce funkční koncentrační tábor, obrovské lidské mraveniště, brrr.... Poznali jsme i pověstný německý „pořádek“ – zlatá Francie!
´
TRASA DEN DESÁTÝ, sobota: již pouze po dálnicích domů Lindau Bodamské jezero – Praha 586 km (Lindau-Rakousko-Morava 800 km).
Ujeli jsme 5.000 km, ale nepočítal bych tuto dovolenou na ujeté kilometry, ale na hodiny strávené v sedle.
Deset dní kdy se motorka se stala mou společnicí, milenkou, kamarádkou, prostě vším.
Deset dní kdy jsme pokořili mýty o Francouzích a Francii. Francouzi nejsou zas tak elegantní jak se o nich píše, nejsou odměření jak se o nich říká, nejsou ani nekomunikativní jak si o nich mnozí myslí a k cizincům nejsou nepřátelští jak jsem o nich slýchával. A že je ve Francii draho to je lež. Ve Francii je dobře a Francie je krásná, je to země kde bych si dokázal představit žít.
Deset dní opravdové pohody s kamarády
Deset dní plných poznání
Deset dní na které se nezapomíná
Děkuji za milou společnost při cestě Francií svým kamarádům, Otisovi, Petrovi a Haberovi. Měl jsem to štěstí se s nimi svést napříč Evropou bez jediného problému. Zdeněk.
Před cestou jsme měli spoustu nezodpovězených otázek, na které se ve zdlouhavých cestopisech stěží hledaly odpovědi. Turističtí průvodci jsou příliš univerzální, to co jsem se tam dočetl nebylo vždy realitou. Proto jsem se pokusil sepsat pár praktických informací, které zachycují náš pohled na systém ve Francii. Upozorňuji, že je to subjektivní pohled, někdo jiný může mít zcela jiné zkušenosti. Pro další názory je prostor v diskuzi. OTIS
Pobyt :
Francouzi/komunikace – domluvit se jinak, než francouzky byl docela problém. Nemyslím si, že se s vámi nechtějí jinak bavit – oni to prostě neumí, krom výjimek jinak (třeba čísla) nerozumí (mladí asi ano, ale s těmi jsme neměli příležitost komunikovat). Co jsme se setkali, jeden „Frantík“ v kempu uměl trochu německy, takže paní na recepci mohl tlumočit. Jinak jsme za celou dobu narazily na 2 důchodkyně, které uměly německy, jedna byla myslím původem Němka. Anglicky a německy mluvily v pokladnách u některých atrakcí v Paříži a Normandii. Nicméně podle našich zkušeností jsou Francouzi většinou velmi příjemní a ochotní lidé, takže vždy jsme se (třeba i za pomocí „znakové řeči“) dorozuměli.
Kempy – jejich hustota a ceny jsou dány především lokalitou, kde se nachází. Ceny se pohybují od 6€ (= 2 motorky+2 osoby+stan), to byl ten nejlevnější kemp s mizernými sociálkami, obvykle to bylo vždycky tak o 2€ více. Nejvíce jich bylo u pobřeží, kemp je tady obvykle tvořen z pozemku okolo nějakého většího baráku. V takových kempech bylo méně lidí a prostředí na mě působilo jako více „rodinné“. Vždy nám byl přidělen vlastní sektor pro stavbu stanu a parkování motorek– území, které bylo jen naše (tento systém se mi líbil). Sociální zařízení většinou žádný luxus (dalo by se říct, že to bylo někdy horší než u nás). V lepším případě byla sprcha k dispozici již v ceně, jinde se kupoval žeton asi na 5min. sprchování za 1€. Záchody turecké (jen díra v zemi), někde i klasické (ale bez prkýnek). Zavírací doby byly kolem 21-22h, my obvykle přijížděli kolem 20h. Jednou jsme přijeli do většího kempu v Blois před 22h, ale nikdo na recepci už nebyl. Přenocovali a ráno brzo jsme vypadli, než dojde recepční – takže grátis. Ale na to nelze vždy spoléhat, většinou správce bydlel u kempu nebo tam zamykala brána.
Jídlo – co se týká stravování v restauracích, s tím praxi nemáme. Snad jsem někde zahlédl ceduli „Menu 12€“ či „28€“. Podle toho lze soudit, že tam v tomto budou na naše poměry hodně drazí... Říkaly jsme si, že bychom alespoň jednou zašli ochutnat jejich kuchyni i za ty prachy, ale když nevíte co si vlastně objednáváte....?!
Pár dnů jsme se stavovali z našich zásob co jsme přivezli z domu. Vozit zásoby jídla je však naprosto zbytečné, protože v supermarketech (Carrefour, Lidl, Leather Price...atd.), mají ceny u spousty zboží podobné jako u nás, u něčeho i nižší. Já jsem většinou kupoval sýry a rybí výrobky. Např.: velký sýr Camembert od 0.5€, rybí konzerva se zeleninou (ideální porce na oběd) od 0.7€, bageta asi 1m od 0.33€, pivo v plechovce (zemí Fr,Ge,Nl 0.5l) od 0.3€..., minerálka 2l od 0.4€… Stejně tak se dá za přijatelnou cenou koupit dobré víno.
Horší to bylo z chlebem, mají tam balený/trvanlivý a ten není moc dobrý! Koupil jsem nějaký „dražší“ černý, doufaje že bude lepší, ale to bylo spíš naopak – on to byl Německý... Nelepší je držet si stálou zásobu baget.
Když to shrnu, díky supermarketům jsme vždy chutně pojedli a popili, přitom za rozumnou cenou.
Bezpečnost – nikdo nás za celou dobu neokradl. Když jsme někam „nalehko“ jeli, věci (i kufry, brašny) jsme nechávali v kempu. Při nákupech, případně blízkých památek jsme nechávali na motorce položenou i přilbu, páteřák či rukavice. Při přesunech se zavazadly, při parkování věci zůstávaly na sedle pod pavučinou, tankáč na nádrži... Ve Versailess jsme parkovali na ulici, já zapomněl otevřený boční kufr a nic se neztratilo. Nebo Zdeněk v kemp v umývárně nechával bez dozoru nabíjet mobil, zůstal netknutý.
V Paříži se asi krade, protože tam motorky zamykají řetězy jako od lodní kotvy...
Snad jsme měli obavy nechat věci bez dozoru při kempování v Blois. Je to chudší oblast, plno kočovníků okolo města a v kempu pobíhala partička snědých hochů, kteří přelezli plot. Věřím, že to byli slušní mládenci a já mám jen předsudky... Ale jak jsem již napsal výše, abychom nemuseli platit vypadli jsme hned brzo a ráno a s těmito hochy už jsme dále neměli čest.
Dopravní info:
Silnice – mají většinou kvalitní povrch, pokud je někde nějaká deformace je na ni upozorněno značkou (ale řekl bych, že deformace tam = v ČR slušná silnice). Před zatáčkami, které by mohli být nebezpečné při průjezdu vyšší bývá obvykle rychlost snížena. Křižovatky jsou nejčastěji řešeny kruhovými objezdy, je jich tam opravdu nespočetně. Na některých jsou i semafory.
Dálnice – jsou taktéž velmi kvalitní. Francie je obrovská a pokud jste časově omezeni, je i přes poplatek (vychází zhruba 1Kč/km) výhodné ji k delším přesunům použít. Některé úseky jsou bez poplatků, ale na většině se vybírá mýtné. Obvykle zastavíte u automatu, tam stisknete tlačítko a dostanete lísteček, který předáváte při sjezdu a podle toho je vám účtováno mýtné. Jednou mi tento lísteček uletěl ze špatně zavřeného tankvaku – bez diskuze jsem musel platit celou trasu dálnice, tedy asi 10€ místo 2.5€!
Také jsme však platili mýtné přímo v automatu a to platební kartou (jiná možnost se nenabízela). Strčíte kartu, závora se otevře. Jednou jsme na jedno zaplacení projeli závoru dva vedle sebe. Snímají to tam kamery, tak si říkám, asi bylo jen otázkou štěstí, že na nějaký „Gendarmerie“ na svém rychlém BMW nechytil…
Řidiči – jsou vesměs klidní, slušní a velmi tolerantní. Pokud potřebujete předjíždět, v rámci možností se vám to snaží umožnit. Stejně tak při dezorientaci na křižovatkách na vás nervózně netroubí, i když třeba studujete mapu. Často jsme se na silnicích potřebovaly otočit – nebyl problém, vždy zastavili a umožnili nám to.
Na silnicích jsem se cítil mnohem bezpečněji než v našich podmínkách. Tím nechci říct, že by se tam paranoidně předpisy dodržovaly, např. max. rychlost. Jezdí se tam někde rychleji (v obcích se obvykle 50km/h dodržuje ), ale ne „agresivním“ způsobem. My jsme často jezdili po okreskách výrazně přes 100 km/h. V Paříži se příliš na předpisy nehraje, každý si jezdí tak nějak „po svém“, je potřeba si na tento styl zvyknout. Vypadá to jako chaos, ale žádnou nehodu jsme tam neviděli. Pozor na skútry, je jich tam plno a často vám připraví horké chvilky....
Pokud je někde kolona aut, klidně ji projeďte. Motorky tam takto často jezdí, řidiči aut jsou na to zvyklí. Myslím, že tam nehrozí, že třeba otevřou do cesty dveře (jak se mi několikrát stalo u nás!).
Policie – hlídky bývají nejčastěji na kruhových objezdech, řidiči se na jejich přítomnost upozorňují blikáním světel. Měření rychlosti jsem viděl jen ve městě. Jak jsem napsal, max. rychlost jsme mimo obce moc nedodržovaly, ale nikdy nás nikdo nestavěl , že by štěstí? Pokuty jsou tam prý velmi vysoké. Policajti sedlají BMW 1200, myslím že řidiči nemají moc šancí policii ujet jako u nás...
Jednou jsme se dostali do kontaktu s nějaký městským policajtem. Nabyli jsme dojmu, že tam police není od toho, aby řidiče buzerovali jako u nás, ale spíš pomůžou, poradí. Třeba nám u Muzea v Normandii poradil, kde je parkování pro moto zdarma.
Parkování motorek – v podstatě je možné všude, na chodníku či rohu nějaké ulice. U turisticky frekventovaných objektů jsou obvykle parkoviště vyhrazena pro motorky zdarma. Ale jsou i případy, kde moto platí, např. u St. Michel to bylo 1€.
Benzínky– síť stanic není tak hustá jako u nás, liší se podle hlavně lokalit. Nejlevnější palivo bylo vždy u supermarketů, kterým čerpací stanice patří (např. Carrefour) za asi 1.3€/N95. Za podobnou cenu lze natankovat u sítě „BP“, případně nějakých „noname“. Dražší – 1.4 a výše mají Shell, Esso či Total. Pravděpodobně nebývají otevřeny non stop - to je řešeno stojany, kde se platí speciálních kartou. Jinak pokud je obsluha přítomna, všude je možno platit kartou VISA či Maestro. U nových benzínek jsou některé automaty (mají velkou obrazovku) vyhrazeny pro platbu běžnou platební kartou, naše to však odmítalo. Sortiment u menších benzínek není tak pestrý jako u nás. Obvykle je to jen malá „budka“, ve které se realizují platby. U velkých stanic je to trochu podobné našim. Stavěli jsme u několika a byl tam docela problém sehnat olej do motorky, takže na to pozor.
Motorky/motorkáři - na rozdíl od našich poměrů, kde je to ještě pořád jakýsi „extrém“, je tam motorkaření plnohodnotně respektováno. Nepřipadlo mi, že by byla nějaká rivalita mezi automobilisty a motorkáři. Nejvíce na silnicích kralují naháče, dost jsou zastoupeny i velké cesťáky a velké skútry. Xjček tam jezdí mnoho, Diversionů 600 i 900, starších typů zejména 900.
