Reálný záznam trasy z GPS, stejně jako na dalších uvedených mapkách
31.5. Břeclav - Kadaň (345 km)
Kolem poledne jsem se rozjel do Kadaně a cestou si patřičně vychutnal jízdu po dálnicích D2/D1. Nic neprasklo, žádné spoje, ani zavazadla se neuvolnila. Další dojmy snad netřeba popisovat. V Kadani mi Bolek ukázal město a pak jsme ještě u piva probrali detaily dovolené.
1.6. Kadaň - Besancon (840 km)
Ráno jsme se setkali s Jiříkem na dálniční benzínce, nedaleko Rozvadova a kolem deváté hodiny společně vyrazili směr západ. Počasí moc nepřálo, lokální přeháňky doprovázel silný vítr. Ale na druhou stranu, mohlo to být i horší.
Cesta Německem docela rychle utekla, kolem šestnácté hodiny nás už vítala prosluněná Francie. Do předem vytipovaného kempu zbývalo od hranice asi 150 km. To už se jelo vesměs okreskami mezi vesnicemi, s pohlednou krajinou okolo.
Kemp L'Esplanade (GPS 47°21'31.550"N 6°4'42.965"E, http://www.lesplanade.nl ) u vesnice Cromary byl výbornou volbou. Útulný kempík poskytoval velmi příjemné zázemí.
2.6. Besancon - Tarascon (500 km)
Přesun na jih jsem naplánoval částečně po okreskách, ale z větší části po dálnici. V tropickém vedru, které panovalo, nebylo cestování příliš záživné. Francouzi neumějí efektivně využívat třech jízdních pruhů, neustále se cpou do těch dvou ke středu, přitom pravý téměř nevyužívají. Díky tomu se na dálnici často vytvářely krátkodobé kolony a vznikaly nebezpečné situace.
Pauza na dálničním odpočívadle
U města Orange konečně sjezd z dálnice a dál už se pokračovalo jen okreskami, až do cíle, města Tarascon. Kemp Tartarin (GPS 43°48'28.490"N 4°39'18.427"E, http://www.campingtartarin.fr ) jsem už znal z minulosti. Leží na levém břehu u řeky Rhôny, vedle něj stojí obrovský hrad z 15. stol. „Château du Roi René“. Kemp byl téměř prázdný, my tak měli dostatek soukromí.
Château du Roi René, výletní loď na Rhôně
3.6. Tarascon – Avignon – Saint-Rémy-de-Provence - Pont Flavien – Martigues – Arles – Tarascon (256 km)
Konečně mohly jít boční kufry z motorek dolů a my vyjeli jen nalehko. Tento den byla v plánu celodenní, přes 200 km dlouhá vyjížďka. To může vypadat jako skromný plán, ale vyjížďka obsahovala mnoho cílů, zejména historických památek. Aby se to dalo rozumně zvládnout, mnohé z nich jsme omrknuli jen z motorky.
Z kempu se táhla silnice do Avignonu okolo řeky Rhôny. Za zhlédnutí stojí zdejší zdymadla, která hojně využívají velké nákladní, ale i výletní lodě. Neméně zajímavou památkou je Fort Saint-André, což je pevnost obehnaná hradbami, rozléhající se nad Avignonem. Měla být vybudována ve 14. stol., aby demonstrovala moc francouzského krále oproti moci papežské.
Fort Saint-André
Avignon, město vybudované Římany, byl ve 14. stol. sídlem papežů, nucených opustit Řím. Nejhonosnější stavbou je samotný papežský palác „Palais Des Papes“. Kousek nad ním se tyčí katedrála „Cathédrale Notre-Dame Des Doms“
Celé město je protkáno malebnými, starobylými uličkami. Neminuli jsme ani krásné náměstí „Place de l´Horloge“, kterému vévodí městská radnice s věží „Hotel de Ville“. Přes řeku mají v Avignonu postavený most ze 12. stol. „Pont Saint-Bénezet“. Vlastně už nevede přes celou řeku, protože jej postupně poškozovaly povodně a poslední kapkou byla ta v 17. stol. Slouží už jen jako turistická atrakce.
Hotel de Ville, Pont Saint-Bénezet
Pokračovali jsme jižním směrem a zanedlouho dorazili do města Saint-Rémy-de-Provence. Prošli starobylé uličky, také nám to nedalo nenavštívit zdejší „vetešnický trh“.
Kousek za městem, podél silnice, nelze přehlédnout antické památky. Jsou to kenotaf a vítězný oblouk. Stojí tak osamoceně, jako by tam ani nepatřily. Ale není tomu tak, v minulosti za nimi stálo římské město Glanum, ze kterého už bohužel zbyly jen trosky.
Saint-Rémy-de-Provence
Odtud jsme pak po delší jízdě dorazili k lagunovému jezeru „Étang de Berre“. Je tak obrovské, až nám nakrátko připadlo, že je to Středozemní moře. Ale místy odporný, hnilobný zápach a bahnitá voda nás z této iluze rychle probraly.
Na břehu Étang de Berre
Nedaleko jeho severní zátoky, přes říčku Touloubre, vede románský most se dvěma oblouky. Teď už tam stojí opuštěný, není k němu žádná cesta.
Někde tady Jiřík u svého Fazera začal pozorovat technické problémy. Kapalina z chladiče mu přepadem odcházela do expanzní nádobky. Přitom nebylo tak horko, aby to nezvládalo normálně chladit…
Pak jsme pokračovali do Martigues, kde nás zajímal zejména přístav. V tomto městě je vybudovaný kanál, který spojuje Étang de Berre se Středozemním mořem.
Martigues
Už bylo docela pozdě, pomalu nás začala přepadávat únava. Ještě jsem měl v plánu prohlídku města Arles. Už jsme nezastavovali a jen si to tam prohlédli za jízdy. Jen dodám, že tam jsou k vidění např. římské divadlo z 1. stol. př. n. l., oválná aréna, či Konstantinovi lázně…
Po návratu do kempu se Jiřík začal vrtat v motorce a pokoušel se najít příčinu problémů. Konzultoval to i s mechanikem po telefonu, ten vyslovil podezření na nefunkční termostat, prasklé těsnění pod hlavou, nebo i prasklou hlavu. Termostat po ohřátí v horké vodě fungoval bezchybně. Tak to smontoval, že motorku zítra zkusí projet, zda se náhodou nestane zázrak. Moc v to ale nevěřil a začal se připravovat na ty nejčernější scénáře.
4.6. Tarascon - Pont du Gard - Uzes – Nîmes - Le Grau-du-Roi - Aigues Mortes – Saintes-Maries-de-la-Mer – Tarascon (241 km)
Opět nás čekala vyjížďka podobné délky jako předchozí den. Nedaleko od Tarasconu stojí akvadukt „Pont du Gard“ ( http://www.pontdugard.fr ), první z našich zastávek. Na zdejším parkovišti začal opět Fazer „chrlit“ horkou vodu. Jiřík nebyl moc nakloněn možnosti servisní opravy někde tady. Pevně věřil tomu (my taky), že je to prasklá hlava či těsnění a předpokládal, že taková oprava by mohla být v servisu na delší dobu, nehledě na jazykovou bariéru a případně další možné komplikace… Vrátil se zpět do kempu, kde si začal telefonicky organizovat odvoz do ČR.
My pokračovali prohlídkou akvaduktu. Pochází z dob starověkého Říma a měl přivádět vodu do města Nîmes. Je 275 m dlouhý, 49 m vysoký. Údajně se používal až do 9. stol., následně v 17. stol. na nejnižší řadě dostavili cestu, aby ho šlo využívat i jako most.
Voda k akvaduktu proudila z pramenů u města Uzes, které se stalo naším dalším cílem. Tam nelze přehlédnout katedrálu „Cathédrale Saint-Théodorit“ a středověkou věž „La Tour Fenestrelle“. Katedrála není původní, ta byla ve 12. stol. zničena. Při šmejdění úzkými uličkami, jsme si také nemohli nevšimnout vévodského paláce "Château Ducal".
La Tour Fenestrelle, Château Ducal
Po poledni nás přivítalo sluncem rozpálené město Nîmes, jež bylo v dobách římských jednou z nejdůležitějších křižovatek. Prohlídku jsme započali v amfiteátru „Arenes de Nîmes“, který pochází z 1. stol. př. n. l. a je nejzachovalejší stavbou tohoto typu na světě. Dříve v něm zápasili gladiátoři, nyní se používá pro býčí zápasy, divadelní představení či koncerty.
Arenes de Nîmes
Několik minut chůze od amfiteátru, takřka uprostřed města je chrám „Maison Carrée“. Opět to má být nejzachovalejší římská stavba svého druhu. Uvnitř je muzeum.
Maison Carrée
Žár slunce byl ubíjející, tak už se nám nechtělo šlapat k nejvyššímu místu města, kde stojí věž „Tour Magne“, či dalším vytipovaným památkám.
Po náročném vymotání se z města, jsme nabrali jižní kurz a vyrazili k pobřeží Středozemního moře. Pláž ve městě La Grande-Motte působila sympaticky. Okolí nás už tolik nenadchlo, všude hustá zástavba hotelů či vilek pro turisty. Sem bych se na dovolenou u moře určitě nevydal.
Přístav „Port Camargue“, což má být největší výletní přístav v Evropě, nabízel již o něco pohlednější panoramata.
Chtěli jsme se z blízka pokochat zajímavým, v půdorysu rozvětveným přístavištěm, které je patrné při pohledu na detail mapy. Bohužel tam nešlo najít vhodné místo, odkud by se nabízel pěkný výhled na celý přístav. Všude okolo stály domy, jejichž majitelé byli evidentně velmi zámožní. Na mola se dalo dostat jen z těch baráků, každý tam měl jako své soukromé „parkoviště“ pro kocábku.
V nedalekém městě Aigues-Mortes, opět jakoby návrat do středověku. Město na mokřinách nechal vystavět Ludvík IX., jako přístav pro flotilu, mířící na křížové výpravy. Centrum je obehnáno masivními hradbami, jejichž obvod je něco přes 1600m. Město je také známé produkcí soli, která se vyrábí odpařováním „Salins du Midi“. Na trhu je tato sůl pod značkou „La Baleine“.
Středověké hradby
Zvláštní krajinou jsme projížděli při cestě do města Saintes-Maries-de-la-Mer. V této oblasti se rozléhá národní park Camarque ( http://www.camargue.fr ). Plochá krajina plná lagun, solných stepí a do toho bílí koně, kteří tam pobíhali. Připadal jsem si jako v jiném světě. Samotné Saintes-Maries-de-la-Mer nás nijak zvlášť nenadchlo.
Pláž u Saintes-Maries-de-la-Mer
Tento bod byl posledním plánovaným, už jen zbývalo dojet do nedalekého kempu. Tam už čekal Jiřík, obohacen pěší prohlídkou Tarasconu. Odvoz měl domluvený, dodávka byla již na cestě a měla dorazit následující den, někdy kolem poledne.
5.6. Tarascon - Cassis (152 km)
Ráno jsme sbalili stany, rozloučili se s Jiříkem a vyrazili západním směrem k pobřeží. Cesta nic moc. Foukal silný vítr, města byla zacpaná kolonami aut.
Poslední okamžiky s Jiříkem
Nejhorší situace byla v Marseille, tak hustou dopravu jsem snad nezažil ani v Paříži. Navíc, díky ztrátě GPS signálu, po výjezdu z tunelu nastal zmatek. Na správnou trasu nás to navedlo oklikou, kolem přístavu. To nakonec přišlo vhod, protože se nám nabídla možnost vidět místo, odkud vyplouvají lodě na pevnost IF, která měla být na programu příštího dne.
Začátek Marseille
Za Marseille to vypadalo zajímavěji. Kopce, klikatá silnice, která místy lemovala pobřeží. Nabízel se perfektní výhled na moře. Předpokládal jsem, že vyhledáme někde mezi Marseille - Saint Tropez kemp, který bude od pláže rozumně dostupný pěšky.
Vyšlo to na první pokus. Kemp Les Cigales (GPS 43°13'26.818"N 5°32'29.843"E, http://www.campingcassis.com ) působil velmi sympaticky.
Kemp je přímo ve městečku Cassis. To se rozléhá v údolí a je obehnáno nádherným horským masivem Les Calanques. Může se pyšnit i nejvyšším útesem Středozemního moře Cap Canaille, který dosahuje výšky téměř 400 m. V okolí je neobvykle členité pobřeží, plné úzkých zátok či fjordů. Zdejší oblast je také známá produkcí vína, které se prodává pod značkou Cassis.
Já a v pozadí Cap Canaille
Po ubytování jsme se ulicemi městečka vydali k moři, vzdáleného asi 15 min. chůze. Cestou nás zastavil místní četník a vytknul nám, že na sobě nemáme trička...
U přístavu mají menší kamenitou pláž. Lidí se tam smažilo dost, ale ve vodě skoro nikdo. Nejspíš pro ně byla voda příliš studená. Já s tím neměl problém, výzvě moře jsem neodolal. Bolek s Blankou se po prvním smočení tlapek šprajcnuli, dál to prostě nešlo. Ale po nějaké době nakonec Bolek zatnul zuby, vrhl se do vody a symbolicky doplaval k první bóji.
Slunce pořádně zatápělo a za tu dobu nás pěkně spálilo. Na výlet do města jsme se vydali až k večeru. Procházka přístavem byla příjemným zakončením dne. Kolem je vybudováno hodně restaurací, většina zela prázdnotou. Zřejmě ještě nevyzrála ta správná sezóna.
6.6. Cassis – Marseille - pevnost If - Frioulské ostrovy - Cassis (46 km)
Kemp byl sice útulný, ale v noci jsme si příliš klidu neužili. Do pozdních nočních hodin hrála u místního baru parta domorodců petang a hlasivky při tom rozhodně nešetřili.
K přístavu v Marseillle to bylo z kempu nedaleko, ale díky zacpaným ulicím jízda zabrala přes hodinu. Bolek si vzal jeden boční kufr na odložení motohader, proto nešlo kopírovat styl jízdy domorodých skútristů, abychom urychlili přesun. Oni tam jezdí zleva, zprava, v protisměru, prostě využijí každou volnou skulinku. Občas urazí nějaké to zrcátko. Ale Francouzi jsou na silnicích velmi slušní a tolerantní, takže tento chaos funguje bez vážných kolizí.
Přístav v Marseille
Motorky jsme zaparkovali v ulici vedle přístavu. Lístky na výletní loď se prodávají v kanceláři, která sídlí u mola (GPS 43°17'39.328"N 5°22'26.060"E). Jízdy jsou dané pevným jízdním řádem a v nabídce je možnost koupit plavbu jen na pevnost If „Château d'If“, nebo i kombinovanou, která zahrnuje Frioulské ostrovy „Îles du Frioul“. Všechny potřebné informace jsou na webu plavební společnosti ( http://www.frioul-if-express.com ).
Kancelář plavební společnosti
Cesta lodí na pevnost trvá kolem 20 min. a během plavby se nabízí jedinečný výhled na město s okolím.
Château d'If
Přístup na ostrov je zdarma. Za vstup na hradby, nádvoří a do interiérů požadovali 3€/os. Samozřejmostí byl tištěný průvodce v češtině.
Prohlídku je možno absolvovat individuálně, bez průvodce, pobyt není nijak časově ohraničen. Ani lístek na loď není vázán na konkrétní spoj. Lodě jezdí v půlhodinových intervalech.
Kromě pevnosti stojí za to projít okolo hradeb, odkud se dobře pozorují Marseille a okolní ostrovy.
Zhruba hodinka na prošmejdění celého ostrůvku stačila a po příjezdu lodi jsme pokračovali na Frijoulské ostrovy. To trvalo kolem 10 min.
Docela velká skupina našich spolucestujících z lodě tam jela za pěkným koupáním. Ostrovy vesměs tvoří skály, vyžití zde najdou i příznivci pěší turistiky. Prolezení celého souostroví odhaduji minimálně na půl dne.
Nám bohatě stačilo projít jen menší okruh. Není zde pusto, ve zdejší rybářské vesničce u přístavu funguje několik restaurací. Nabídce jedné z nich se nedalo odolat, protože jako denní menu zrovna nabízeli velký talíř mořských plodů a ryb, to přitom za cenu, za kterou bychom v Cassis dostali tu nejobyčejnější pizzu.
Něž nám připravili hlavní chod, dostali jsme pečivo se dvěma druhy chutných pomazánek a džbán chladné vody. Potom přinesli obrovskou místu, kde byly krevety, chobotnice, mušle, kalamáry, sardinky, brambory… jen se po tom zaprášilo. Ještě to chtělo nakonec zalít zlatavým mokem a nemělo by to chybu. Po tak bohaté hostině se už nikomu chodit po ostrovech nechtělo, nejbližší spoj nás odvezl do Marseille.
Tam opět nekonečné kolony aut, pohybujících se šnečím tempem. Tohle nás odradilo od dalšího průzkumu města a zdejších památek. Cestou městem jsme se při proplétání kolon navzájem ztratili. Naštěstí oba vybaveni GPSkama, tak si každý jel do kempu už po svém. Já si po cestě koupil velké balení piv, v kempu to pak jen „zasyčelo“. Byly to ty jejich piďi lahvičky 0.25l, takové jednohubky.
7.6. Cassis – Massif des Maures – Saint Tropez - Cassis (297 km)
Ráno jsme si trochu přivstali, abychom mohli vyrazit dřív a vyhnout se tak kolonám u velkých měst. Zpočátku to pěkně odsýpalo, ale s blížícím se Toulonem začala doprava houstnout. Vysvobození nastalo po sjetí na silnici D41, ve směru na Collobrieres. Úzká horská silnička plná zatáček, prakticky žádná auta. Vede pohořím Maures „Massif des Maures“, přes průsmyk „Col de Babaou“ (414m). Více jak 60 km dlouhý hřeben se táhne mezi městy Hyeres a Fréjus.
Byl to opravdu zážitek, projet tuto trasu. Je tam neuvěřitelné množství zatáček, vlastně tam ani rovinky nejsou. Na hrubém asfaltu Bolkova měkká a už tak sjetá zadní „Pilot Roadka“, dostala pořádně zabrat.
Na rozcestí
V městečku Collobrieres jsme se opět vrátili o několik století zpět a díky zmatené navigaci neplánovaně projeli několik starobylých uliček. Na náměstí nás zaujal právě probíhající trh, no my zase vzbudili zájem místních četníků.
S blížícím se Saint Tropez to začalo na silnicích houstnout a už nás nijak nepřekvapilo, že město okupovaly kolny aut. Naštěstí není tak velké, dostat se do centra nervalo dlouho ani šnečím tempem.
Ideálním místem pro zaparkování strojů bylo parkoviště u četnické stanice (GPS 43°16'9.811"N 6°38'7.638"E). Ta je pěkně zrekonstruovaná. Bohužel službu zde místo četníků vykonávala parta ožralých bezdomovců, povalujících se před stanicí. Jeden z nich se hlásil k polské národnosti, jakmile uviděl českou vlajku, velice se s námi začal vybavovat. Za celou dovolenou nebyl prvním, ani posledním. Hlásili se i Češi, ale vždy se z nich vyklubaly existence, na jejichž způsoby „reprezentace“ naší vlasti ve Francii bychom určitě hrdí nebyli.
Kousek odtud je přístav s hlavní třídou, kde vždy na konci filmů stály davy oslavující četníky a pochodovaly mažoretky.
Prodavači obrazů u přístavu. Na stejném místě jsou i ve filmu.
Stojí za to prošmejdit i zdejší uličky, ve všech je něco zajímavého k vidění. V jedné z nich jsme narazili na galerii obrazů, které zachycují portréty minulých a současných ikon. Venku byl vystaven portrét Brigitte Bardot. Ta v Saint Tropez žila v přímořské vile „La Madrague“, po dobu své filmové kariéry. Jako v žádném přímořském městě, ani tady nechyběl rybí trh. Mít to v kempu kde ukuchtit, určitě si nějaké ryby či chobotnice nakoupíme.
Stejně tak je zajímavá procházka kolem pobřeží. Všechno je tam uspořádané, nikde žádný nepořádek. Na moři se prohání smetánka na jachtách, v ulicích se pak vozí ve sportovních vozech. Ale nijak se při tom nepředvádějí, před přechody nám v klidu zastavovali, žádné túrování či hvízdání pneumatik. Chování, které by bylo u našich zbohatlíků jen těžko představitelné.
Poněkud nemilé překvapení na všechny příchozí čekalo po výšlapu k vrcholu města. Tam stojí citadela z 16. stol., odkud má být jedinečný výhled na město. U vstupní brány stál pán a všechny posílal zpět se slovy „oupen tumorou…“. Přitom stačilo dát na začátek přístupové cesty ceduli. Naštěstí o kousek níže byla odbočka na stezku, která vedla k vyhlídce na město.
Za městem jsme nevynechali krátkou zastávku u jedné z nejznámějších pláží, Pampelonne. Tam za námi přiběhli dva Slováci, které přilákaly české vlajky na motorkách. Jak se ukázalo, byli na dovolené také na motorkách. V moderní historii pamatuje pláž vylodění spojenců v roce 1944.
Pláž Pampelonne, Pozůstatky mlýnů „Moulins de Paillas“, u silnice mezi Ramatuelle a Gassin.
8.6. Cassis – Monaco – Menton (280 km)
Z kempu jsme vyjeli kolem šesté hodiny, ještě za příjemného chládku a mírného provozu na silnicích. Menton, který měl být dalším místem pro zakempování, byl vzdálen asi 300 km. Je krásné projíždět kolem pobřeží, ale díky nekonečným městům je to zdlouhavá cesta. V našem případě by to mohlo být courání skoro na celý den. Proto jsem trasu do Fréjus naplánoval po dálnici, za ním už pak po normální silnici kolem moře.
Díky velké členitosti pobřeží se nedalo jet moc rychle, pořád se střádaly zatáčky a do toho nespočet měst, která někdy neměla konce. Na některých místech se dělaly tak obrovské vlny, že mořská voda cákala až na silnici. Každopádně až na pár nezáživných úseků se po většinu cesty nabízel jedinečný výhled na moře i přilehlé okolí. Projeli jsme i známá letoviska Cannes a Nice a to v nás zanechalo nepopsatelné dojmy.
Postupně začala doprava na silnicích houstnout. Za polovinou trasy už jsme byli docela utahaní a jízda nepřinášela tolik potěšení, spíš naopak.
Příjemná změna nastala po odbočení na silničku vedoucí přes kopce. Jen minimální provoz, výhled shora na pobřeží byl zase něčím novým. Do toho střídání ostrých zatáček, stoupání a klesání. Toto nás opět probralo a dodalo další chuť k jízdě.
Měli jsme namířeno do kempu ve městě Menton, které je kousek od Monaka. V monackém knížectví kempy nejsou, v blízkém okolí je to také bída. Volba kempu Saint Michel (GPS 43°46'47.259"N 7°29'50.622"E, http://www.tourisme-menton.com/index-ca ... on-fr.html ) byla sázkou na jistotu, znal jsem ho totiž už z minulosti.
V kempu
Po odstrojení motorek jsme vyjeli na výlet do Monaka. To je vzdálené asi 10 km, ale projet městem plným komplikovaných křižovatek či nepravidelných kruhových objezdů bylo docela náročné. Na motorkách bez bočních kufrů se styl jízdy dal přizpůsobit místním skútristům.
V Monaku s parkováním jednostopých vozidel není problém, v ulicích se vždycky nějaká místa najdou. My našli dobré místo v části Monte Carlo, asi 200 m od slavného kasina a odtud pokračovali na prohlídku zbytku města pěšky.
Jak se dalo čekat, kolem kasina byla největší koncentrace turistů, stejné jako světové smetánky uvnitř. Před budovou je nádherný parčík, okolo zaparkované luxusní vozy, které nejsou na silnicích běžně k vidění.
Casino de Monte Carlo
Už při procházení ulicemi je patrné, že se jedná o bohaté město. Všechno dokonale uspořádané, budovy jsou bez jediného kazu a nějaké „špinavé zákoutí“ by se tam asi těžko hledalo.
Ve zdejším přístavu je to podobné jako na parkovišti u kasina, prostě přehlídka těch nejluxusnějších jachet.
Samozřejmě jsme nemohli minout silnice, které bývají součástí známého závodního okruhu. Jen pár dní nazpět se zde proháněly formule při tradiční Velké ceně Monaka. Organizátoři po akci nestihli všechno uklidit, ještě tam byly rozestavěné boxy, tribuny či svodidla. To nám výlet příjemně zpestřilo.
Také jsme měli možnost poplácat po ramenou slavného závodníka a zasednout do jeho formule. Nic nenamítal, byl totiž z bronzu. Sochy, které stojí na malém silničním ostrůvku už skoro 10 let, představují argentinského závodníka Juana Manuela Fangia a jeho stroj Mercedes-Benz 196. Ten se stal pětinásobným mistrem světa.
Odtud potom strmou cestou do kopce, kde se za mohutnou vstupní branou rozléhá náměstí „Place du Palais“, jehož dominantou je knížecí palác „Palais princier“. Ten je střen knížecí gardou, jejíž slavnostní střídání probíhá před polednem. To jsme propásli. Z náměstí vedou středověké uličky, ohraničené vysokými domy. Jsou tam většinou jen prodavači cetek a restaurace. Cestou zpět k motorkám jsme také prošmejdili uličky za náměstím a dole, okolí přístavu.
Blanka toho měla za celý den dost, ale nám to ještě nestačilo. Po večeři nesměla chybět prohlídka Mentonu. Z kempu je vybudováno několik strmých schodišť, která vedou téměř do centra města. Nás nejvíc zajímalo pobřeží a přístav. Město je vybudované v kopcích, proto je na něj dobrý výhled.
Ideálním místem pro pozorování jsou hradby starobylé pevnosti u přístavu. Ta je volně přístupná. Dominantou města je bazilika Saint Michel Archange, která ještě více vynikla při večerním nasvícení reflektory.
Cesta zpět do kempu byla po tom schodišti nahoru docela náročná a dehydrovala nás natolik, že za oběť padly poslední zásoby piva.
9.6. Menton – Grand Canyonu du Verdon (188 km)
Sobotou naše mise podél pobřeží skončila a začali jsme nabírat severní kurz. Při cestě skrz Monako si Bolek ještě neodpustil fotku s motorkou na startu závodního okruhu.
Až po Antibes cesta probíhala podobně, jako ta předchozího dne. Jen kousek kolem pobřeží, ale díky šnečímu tempu se to zdálo být nekonečné. V některých situacích jsem tam byl z místního dopravního značení naprosto zmatený. Ale připadlo mi, že to nechápala většina z řidičů a díky vzájemné toleranci nedocházelo k nějakým vyhroceným situacím.
Po zajetí hlouběji do vnitrozemí se ráz kraje rapidně změnil. Už žádná luxusem překypující města, ale obyčejné vesnice v kopcích. Ty spojovala jen úzká silnice, klikatá silnička. Později už to byly normálně široké okresky s přehlednými zatáčkami, které se daly projíždět mnohem svižněji. Já si tento úsek hodně užíval, dokonce se mi podařilo gumy ojet až po hrany, což se mi jindy nestává. S blížícím se kaňonem Verdon začalo být okolí mnohem zajímavější a na cestách takřka žádný provoz.
Tradičně jsem měl předem vytipovaný kemp, jenž měl dobré reference na internetu. Jednalo se o kemp Les Ruisses. V době našeho příjezdu měli na recepci několikahodinovou siestu a vjezd byl zahrazen závorou. Evidentně o nové hosty moc velký zájem neměli. Kempů je tam všude okolo plno, já měl ještě jeden záložní tip. Jmenoval se Les Pins (GPS 43°46'34.716"N 6°12'32.515"E, http://www.campinglespins.com). Plno zeleně, dobrá místa pro stany či moderní blok se sociálním zařízením. Moc se nám tam líbilo.
Při obhlídce stroje Bolek zjistil, že má zadní pneu po bocích sjetou až na plátno. Poněkud přecenil výdrž pneumatiky, která měla něco za sebou, už když vyjížděl na dovolenou. Takže jeho odpoledním programem bylo hledání servisu, kde mu gumu opraví.
Já jsem se šel s Blankou koupat k přehradě „Lac de Sainte-Croix“, která je od kempu vzdálená zhruba 100 metrů. Voda tam byla průzračně čistá a výrazně teplejší než v moři. Všude okolo je nádherná příroda.
Po návratu do kempu tam Bolek ještě nebyl. Přijel až k večeru a už z dálky jsem viděl, jak se mu na zadním kole leskne nová pneumatika. Tvářil se jako generál, který se vítězoslavně vrátil z válečného tažení. Aby ne! V oblasti, která by se dala přirovnat k venkovu, dokázal v sobotu odpoledne najít servis Suzuki, kde mu přezuli gumu a to i na model, který přesně chtěl. Přitom ho to stálo stejné peníze jako v našich končinách. Jak nám pak vyprávěl, cesta to byla hodně trnitá a musel vynaložit velké úsilí, než se mu podařilo servis sehnat.
10.6. Cesta okolo Grand Canyon du Verdon - Cassis (161 km)
Grand Canon je proláklina ve vápencovém masivu, dosahující délky 21 km a hloubky až 700 m. Je považován za jednu z nejpozoruhodnějších přírodních scenérií v Evropě. Na tuto oblast jsem se z celé dovolené těšil ze všeho nejvíc a konečně to bylo tady! Tento den jsme měli v plánu projet okruh okolo celého kaňonu, odpoledne ještě na loďkách kousek dovnitř.
Ráno nádherné, slunečné počasí a příjemný chládek. Lepší podmínky pro takový výlet už ani být nemohly. Naším prvním cílem byla nedaleká půjčovna plavidel, abychom zjistili, jak tam fungují. Pro tři osoby nabízeli jen šlapadla 14€/hod, do dvou osob i kánoe či kajak.
Okruh okolo kaňonu jsme začali na jeho jižní straně a proti směru hodinových ručiček. To jsme později ocenili, protože se dalo jet víc u skály než nad stržemi.
Silnice měla dobrý povrch, ale zatáčky byly většinou dost utažené a nepřehledné. Moc rychle se tam jet nedalo, ale to nám nevadilo, šlo o to se pokochat krajinou. Někteří motorkáři si s nepřehledností zatáček vůbec nedělali hlavu a klidně tam předjížděli auta. Někdy mně z toho běhal mráz po zádech.
Na místech s nějakou zajímavou vyhlídkou na kaňon tam mají udělané parkoviště nebo alespoň rozšířenou silnici. Ale provoz byl jen mírný, s motorkou se dalo zastavit skoro všude.
Snad jen nějaký básník by dokázal slovy vyjádřit tu nádhernou scenérii, která se před našimi zraky rozprostírala. Já se o to pokoušet nebudu, nabízím pouze ty fotky. Jsou však jen slabým odvarem reality.
Na nejseverovýchodnější straně okruhu jsme odbočili na silnici vedoucí do nedalekého městečka Castellane. Účelem návštěvy bylo hlavně nakoupit nějaké potraviny, ale krátká obhlídka centra městečka také nesměla chybět.
Výhled na kaňon z jeho severní strany mi připadal atraktivnější. Možná to bylo tím, že slunce jej lépe nasvěcovalo, než při ranním pohledu z jihu. Někde stál asfalt za prd a to jízdu znepříjemňovalo. Také začal houstnout provoz a už se tolik nedalo za jízdy kochat kaňonem.
Po návratu do kempu jsme se převlekli do kraťasů a vyrazili k půjčovně loděk. Zrovna tam přijel i početný zájezd černochů, personál půjčovny je z neznámých důvodů všechny pustil před nás a my museli dlouho čekat.
Jak se po krátké plavbě ukázalo, pronajmout si šlapadlo nebyla nejlepší volba. I přes rychlé šlapání to jelo velmi pomalu.
Zanedlouho po vjetí do útrob kaňonu začalo pršet. Tam to bylo nepříjemné, protože mezi těmi obrovskými stěnami docela dost protahovalo. Ale i tak ten výlet za to stál, tohle se jen tak nevidí.
Původně se nám zdála hodina na prohlídku jako dostatečná, ale s tou pomalou šlapací kocábkou se nedalo daleko dojet. Příště bych raději zvolil kajak, nebo loďku s elektromotorem, které snad pronajímali v půjčovně na protějším břehu. Po návratu do přístaviště se počasí umoudřilo. Výzvě křišťálově čisté vody v přehradě jsme neodolali a zbytek času se věnovali vodním radovánkám.
V kempu se pak za nějaký čas silně rozpršelo. Už to vypadalo, že proprší zbytek dne, ale naštěstí se to v podvečer uklidnilo. Na plácku vedle byli Švýcaři s karavanem. Řekli nám, že u nich teď skoro pořád prší a předpověď na další dny nevypadá optimisticky.
Trasu jsme měli naplánovanou právě přes Švýcarsko. Je to cesta horami, plná zatáček a v dešti to není nic příjemného. Švýcarsko mám už za deště projeté. Spolucestovatelům jsem navrhl, zda to raději neobjedeme přes Itálii. Sice pojedeme po přecpaných, nezáživných silnicích, ale snad za sucha. Zkoušeli jsme vymyslet nějakou zajímavou alternativu. Nabízel se průjezd do Itálie přes horské průsmyky, ale tam hrozilo, že budou díky sněhu ještě uzavřené. Jedinou možností byl návrat zpět k pobřeží a odtud pokračovat na východ. Absolvovat stejnou cestu zpátky na pobřeží se nikomu z nás nechtělo. Původní plán tedy zůstal nezměněn.
11.6. Grand Canyon du Verdon – Grenoble – Ženevské jezero – Aeschi u Spiez (555 km)
Během noci se obloha vymetla a ráno bylo azuro. To nám zvedlo náladu a dodalo naději, že bude pěkně i dál. Odtud vedla okreska mezi poli, sem tam nějaká vesnice. Místy spíš připomínala přejezdovou cestu jako k nějaké zahrádkářské kolonii. S navigací Garmin se prostě nikdo nudit nebude.
U Bonnetaire jsme ještě zastavili na poslední nákup suvenýrů ve Francii. Jednalo se především o Camemberty, Rouqueforty či paštiky. Dobroty, které by v ČR stály minimálně dvakrát tolik, pokud by se daly vůbec sehnat.
Pak se pokračovalo po dálnici A51/A41, téměř až po Ženevské jezero. S blížícím se Švýcarskem vedla dálnice mezi horami a bylo se čím kochat i při cestě. Počasí se postupně kazilo, pořád se střídaly přeháňky. Ale naštěstí jen přeháňky…
U Ženevského jezera
V místech se suchými silnicemi se jelo dobře, hlavně když ta nádherná krajina okolo nebyla zahalena v mracích. Sice se trasa táhla mimo průsmyky, ale i tak nechybělo plno serpentin a zajímavých míst k vidění.
Žádné konkrétní místo, kam bychom měli dorazit, jsem předurčené neměl. Jen v navigaci uložené kempy podél naší trasy. Zvládli jsme dojet, až k městu Spiez, které se rozléhá u břehů Thurnersee. Tady nastal vhodný okamžik na vyhledání kempu. Bylo jich tady na výběr několik, nejblíže v nedaleké vesničce Aeschi (GPS 46°39'13.539"N 7°41'59.651"E, http://www.camping-aeschi.ch ).
Malý rodinný kemp, vybudovaný na vyvýšeném místě. Díky tomu byl parádní výhled na pohoří všude okolo. Na obloze skoro žádný mráček a my si tak užili pěkný večer se západem slunce. Uléhal jsem s příjemným pocitem, že podobné počasí snad bude i další den.
12.6. Aeschi – Kadaň (769 km)
Nad ránem mě probudilo klepotání dešťových kapek na stan. Považoval jsem to jen za nějakou přeháňku a spal v klidu dál. Později, po vylezení ze stanu už mě všechen optimizmus přešel. Pořád pršelo, všude okolo hustě zatažené, do toho odporná zima. Prognózy Švýcarů z kempu se vyplnily. Byla to studená fronta, která zrovna přecházela přes Švýcarsko na východ.
Podle původních představ jsme toho dne měli dojet k Bodensee, tam si ještě užít koupání. Já už tam byl dvakrát a ještě to jezero neviděl za slunečného počasí. Už při plánování dovolené jsem měl takové tušení, že tam bude zase chcát. Bohužel se to vyplnilo.
V kempu mně nechtěla motorka nastartovat, dva měsíce stará baterka odmítala fungovat (vydržela ještě domů, pak totální KO + reklamace). Naštěstí se během delší jízdy nabila do použitelného stavu.
Pršení se později změnilo v intenzivní liják, cesta byla příšerná. Všechno krásné okolo zůstalo zahaleno v mracích nebo mlze, na některých úsecích silnice nebezpečně klouzala. Ještě do toho jsem při z výjezdu z dlouhého tunelu nestihl včas odbočit, protože navigace tak rychle nechytla signál. Následoval hned další tunel, ale ten už vedl na dálnici. Původně jsme to brali jako výhru, že se podařilo urazit kus cesty po dálnici a ušetřili tak objíždění kolem jezera Vierwaldstättersee.
Zase tak ideální to nebylo, protože se vodní plocha musela objet z druhé strany. Nejkratší cestou v tom okamžiku byla cesta trajektem přes jezero. Vzhledem k ošklivému počasí jsme se rozhodli pro tuto variantu.
Ten kousek plavby vyšel na nehoráznou sumu 10€, Bolek za spolujezdkyni připlácel ještě 8€. Po příjezdu k Bodensee to s počasím stále vypadalo beznadějně, podle zpráv z domova se to mělo ještě zhoršovat. U benzinky jsme přehodnotili plány a rozhodli se, že v těchto podmínkách stanovat nebudeme, že těch 500 km, co zbývalo do Kadaně, zvládneme ujet.
Cestou německou dálnicí déšť nabíral na intenzitě a do toho se ještě přidal silný vítr. Ale do těch 140 km/h se dalo jet v pohodě. Bylo to většinou v levém pruhu, protože většina účastníků provozu jela jako připosraní.
Situace se uklidnila asi 100 km před hranicemi ČR, kde po dešti už po dešti nebylo ani památky. Ale aby nám to zase nebylo líto, ještě jedna silná přeháňka s bouřkou nás přivítala u Karlových varů.
Kolem 19h jsme dorazili do Kadaně a byli rádi, že ten mokrý závod máme konečně za sebou. Na přivítanou nesměla chybět velká štamprle pálenky, v hospůdce pak několik škopíků plnotučného piva.
Závěrem
Počasí se sice při cestě domů zkazilo, ale na druhou stranu, celou dobu ve Francii jsme měli pěkně. Pokud opomenu problémy které potkaly Jiříka, hodnotím tuto dovolenou za velmi vydařenou. Plán akce byl velmi pestrý, nikdy nedošlo k situacím, kdy bychom nevěděli co podniknout a museli něco vymýšlet.
Neocenitelnými pomocníky byly GPS navigace, bez kterých bych si nedokázal cestu ani představit. Oba máme modely Garmin - já Zümo 220, Bolek Zümo 660. Trasu i cíle jsem vytvořil na počítači, v programu MapSource a díky kompatibilitě obou přístrojů jsme tak mohli mít naprosto stejné podklady. Až na pár menších zmatků nás ty přístroje vedly spolehlivě.
Několik minulých let jsem jezdil na zahraniční akce jen se starými cestovatelskými mazáky z Ratíškovic. Bohužel podobná dobrodružství už nepodnikáme, protože chlapci mají teď jiné priority. Neočekával jsem, že se mi ještě podaří dát dohromady podobně nadšenou partu cestovatelů. Naštěstí se povedlo, všichni zúčastnění byli perfektními společníky! Nedocházelo mezi námi k žádným neshodám či vyhroceným situacím. Snad se nám příští rok podaří v podobné sestavě podniknout něco podobného…
Plánované trasy jednotlivých dnů vytvořené v Garmin MapSource, které obsahují i body zájmu (kempy, památky, atd...) - ke stažení ve formátu GPX.
