Na cestu vyrážíme v sobotu 4.7. odpoledne, dnešní cíl je Břeclav, kde budeme nocovat u Otise. Dorážíme kolem 19 a jdeme do hospůdky doladit zítřejší trasu.
V neděli ráno po snídani přijíždí další člen výpravy Habera se svojí afrikou, je 9:00 a my se vydáváme na cestu, cíl je Meishofen u Zell am See. Cestu volíme mimo dálnice a podunajskou stezkou dojíždíme až k velkým salzburským jezerům, kde pořizujeme první fotky a svačíme. Počasí si z nás dělá legraci, chvíli je „pažák“ a chvíli zase bouří. I přes drobné problémy s využitím navigace dorážíme nakonec do našeho kempu http://www.sbg.at/landhaus-christa/ , který jsem objevil loni, když jsem se tady motal. Dostáváme sms, že Tommz poslední člen výpravy, který jede z Prahy, dorazí až v 9. Nakonec dorazil o něco dřív, přesně už nevím, ale tolik piv aby bylo 9, jsme ještě vypito neměli. Sledujeme jak Tommz vybaluje ze své motorky obrovskou hromadu věcí a jdeme pomalu spát.
Druhý den máme v plánu krimellské vodopády, počasí se kazí a vypadá to na déšť. Po chvíli kdy vyjedeme začíná pršet a prší až k vodopádům. Cestou oblíkáme nemoky, které bereme sebou i na prohlídku. Parkoviště pro motorky je zdarma a ještě vybaveno skřínkami na uschování věcí, vratná kauce 1€, zjišťujeme, že stejnou funkci plní i česká pětikačka. Co nás nestačil smočit déšť, zvládly vodopády za pár minut, díky dešťům bylo spousta vody a taky se na co dívat. Po návštěvě se vydáváme do marketu na nákup základních potravin (pivo
) Během nákupu se umoudřuje počasí a proto se rozhodujem, že vyjížďku natáhneme. Vyrážíme směr Kitzbühel, déšť nás však nutí se vrátit, ale cestou se nám naskytne pár pěkných suchých zatáček a výhledů, takže zastavujeme, sušíme a fotíme. Cestou do kempu nás stejně zase dohání déšť.Úterý 7.7 se opět vydáváme na cestu a míříme do Itálie, cestu volíme opět přes Krimll a Gerloss pass. Rakousko nám s počasím nepřeje a opět oblékáme nemoky, pro zkrácení cesty najíždíme na dálnici, abychom využili nakoupené dálniční známky, Tommz, který ji nemá, volí boční cestu(pozn. Tommz: která vedla parádníma silničkama bez provozu a na Giovo jsem dorazil ještě dřív). Za Innsbruckem platíme mýto a vjíždíme do tunelu, v kterém uvízneme na 20min, protože na italské straně jsou kontroly kvůli summitu G8. Konečně dojíždíme k celníkovi, ten jak uvidí české vlaječky mává na nás a posílá nás hned dál. Ve Vipitenu najíždíme na silnici č. 44 a vyjíždíme na passo Giovo - 2094mnm. Chystáme se fotit, ale hustá mlha je proti, takže posvačíme a míříme do údolí k Meránu. Jakmile se mlha rozpustí, okamžitě stoupá teplota a stoupá až k 30. Rázem se mění i krajina, všude jsou sady s jabloněmi a nad vším tím se tyčí horské masivy Tyrol. Příští 2 dny strávíme přímo v centru Merána v tamním kempu http://www.meran.eu/en/camping-merano.html . Po rozbalení stanů vyrážím s Haberou na nákup toho nejnutnějšího, nachazíme malý špár, ale jako na potvoru vykupujeme poslední pivo. Naštěstí máme ještě něco z Rakouska
. Večer si šikovně o vařič spálím nos a pro změnu se přižene zase bouřka. Bouří docela silně, no uvidíme ráno.Ranní obloha nás vítá bez mráčků, po nákupu čerstvého pečiva v místní pekárně a snídani vyrážíme směr Stelvio. Při výjezdu z kempu dostáváme info od kluků co tam byli včera, že tam sněžilo a padaly kroupy. Silnici č. 38 se údolím plným jablečných sadů blížíme k dnešnímu cíli. Cesta začíná prudce stoupat, všude je plno motorek a hlavně otravných cyklistů. Dojíždíme k hotýlku pod vrcholem a děláme fotky ze Stelviem v pozadí. Pavlína konečně zahlídne i živého sviště (loni na GG jsme nepotkali ani jednoho). Vrchol je opravdu zasypán sněhem, teplota se prudce snižuje, a proto zapínám hefty na plný výkon. Ještě pár vraceček a jsme u vrcholu. Parkoviště jsou plná motorek, naštěstí najdeme kousek místa, kde se vlezeme všichni. Počasí se drží a tak máme nádherné výhledy. Modrá obloha a bílé vrcholky. Děláme nezbytné fotky u cedule Stelvio a vylepujeme památeční samolepky. Musím vzpomenout na tyroláka, který nás ukecal na domácí klobásky, když on uměl tak hezky česky, takže si dáváme “prase klobása s rožkem a cibule.“ Následný komunikační šum způsobuje, že se při cestě na jižní stranu k Bormiu rozdělujeme, ale vše vyřeší jeden telefonát. Před Bormiem odbočujeme na silnici 301 směr Livigno, kde v bezcelní zóně nakupujeme benzín a hlavně sladkosti na celý zbytek dovolené. U místního jezera si děláme piknik a kocháme se krajinou. Co jsme ušetřili za benzín, platíme za přejezd tunelem do Švýcarska. Tunel je jednosměrný, jezdí se kyvadlově vždy po 15min. Švýcarsko nás vítá nádhernou cestou a bílými skalami, trochu mi to připomíná Harmanec. Na Ofenpassu kupuji nezbytnou nálepku a pokračujeme zase zpět do Itálie. Projíždíme krásné vesničky a hlavně historické městečko Glorenza, které obklopují hradby. Dnešek se opravdu povedl.
Je čtvrtek 9.7 a my se přemisťujeme do Cortiny. Volíme v navigaci trasu a vyrážíme. Úkol dne zní jasně, promotat se Bolzánem, což se zdá, že bude snadné. Už to vypadá, že budeme z toho šílenství na tamních ulicích venku, když se navigace rozhodne zavést nás k údivu místních obyvatel do prázdného dvora. Točíme se a po chvilce už jedeme správným směrem. Silnicí č.241 míříme k jezeru lago di Carezza. Jezero je nádherně čisté a v pozadí se rýsují první vrcholky dolomit. Fotíme a kupujeme suvenýry. Přemísťujeme se po SR48 k Canazei, kde sjíždíme směr Marmoláda. Zbývá nám už jen odbočit na SP638 a vyjet na passo Giau. Na vrcholu se nám podaří zastihnout pár krásných výhledů, než se celé passo ponoří do mlhy. V Cortině se ubytováváme v kempu Olympia, který nás mile překvapil jak cenou, tak čistotou. Jeden poznatek, v celé Cortině jsme nenašli supermarket, po chvíli hledání nás místní odkázali na malé údolí za olympijským stadiónem, kde jsou veškeré místní supermarkety, servisy apod. Ceny v místním diskontu jsou víc než příznivé. Po večeři se kazí počasí, takže se stěhujeme od stanů pod nedaleký přístřešek, kde probíráme dnešní zážitky u tradičního pivečka a láhve bílého
. Déšť zesiluje a proto jdeme raději už spát.Ráno nás budí slunce, ale i pěkná zima. Habera kontroluje teploměr na africe a moc vysoké hodnoty neukazuje. Po snídani vyrážíme na dnešní výlet po okolních sedlech. První na řadě je passo Falzarego, při výjezdu potkáváme italské vojáky, kteří tady v noci měli cvičení, když si představím, že v té kose tady spali pod širákem, tak se třepu ještě teď. Cestou potkáváme několik autobusů s českými turisty. Z Falzarega pokračujem po SP37 A SS24 do vesničky Corvara in Badia a dále na passo Gardena, které se hemží samými bavoráky. Tady potkáváme i závod veteránů. Některé kousky stojí opravdu za to. Po průjezdu passo Sella, nacházíme krásné odpočívadlo, ze kterého je perfektní výhled na kopečky i projíždějící veterány, poslední pořadové číslo, které jsem zahlídl, bylo někde kolem 140. Tady se rozdělujeme a Tommz míří vlastní trasou, my pokračujeme do Canazei a po SR48 do Andraz, kde opět vyrážíme na passo Giau, dnešní počasí je o poznání lepší, takže pořizujeme nezbytnou fotodokumentaci. Padá rozhodnutí, že dneska půjdeme na pizzu, čekáme na Toma a vyrážíme do místní kempové pizzerie. Obsluha i prostředí restaurace je na vysoké úrovni. Žádný bufet jako v našich kempech. Pizza je výborná a cena je srovnatelná s cenou v ČR.
Sobota nás vítá sluníčkem a hlavně příjemným překvapením při placení pobytu, cena za 5 lidí, 4 motorky a 4 stany činí za 2 dny 50€. Vyrážíme poměrně brzy, abychom se vyhli hustému provozu a hlavně vedru. Po SS51 jedeme na Calalzo, kde odbočujeme na SS52 a projíždíme celkem pěkný zatáčkovitý úsek, bez většího provozu. Dá se říct, že nikde nikdo není, jen občas pár usedlostí. V Ampezzu sjíždíme na SS552, která je o poznání užší a skoro nepoužívaná. Místní serpentiny stojí opravdu za to, jen jsou někdy až moc utažené. Při sjezdu dostávají brzdy pěkně zabrat. Krajina se pomalu mění, ubývá skal a přibývá lesů. Po průjezdu Meduna se dostáváme už do nížiny, což signalizuje navýšení teploty tak o 15 stupňů. Nacházíme odpočívadlo pro oběd a převlečení. Tady dostávám kapky od Pavlíny, že jsem jí doma vyhodil z kufru tenké gatě = rifle jako zbytečnost. Následuje poměrně nudný přesun směrem k Terstu, kde vidíme poprvé moře. Samotné město hodně připomíná, že bylo součástí Rakousko-Uherska. Spousta paláců a honosných domů. Tady zapracuje opět naše navigace, která nás místo na slovinské hranice, zavede někam na kopec nad Terst. Nevím, jak moc aktuální ten garmin city navigátor 09 teda je. Tommz se svou navigací Mio na tom není o moc líp. Prostě příště najedem na obchvat, a nebudem se snažit ušetřit za poplatky. Naštěstí nedaleko opravdu nacházíme slovinskou hranici a po chvíli už pádíme po hlavní směr Chorvatsko. Cesta však po pár km je úplně ucpaná, skoro každý kdo tudy projíždí, se snaží vyhnout místní dálnici a platbě za ní. Desítky karavanů blokují dopravu. Naštěstí nám to moc problémů nedělá, šikovně prokličkujeme. Chorvati na celnici dělají problém a brzdí provoz, nás však pouští bez problémů. Nyní nastává otázka dne, kam vlastně pojedem. Po chvíli padá volba na Poreč, někde jsem kdysi četl, že je tam poměrně hezky. Do Poreče přijíždíme kolem půl osmé večer, v sedlech jsme už skoro 12 hodin. Po chvíli bloudění se nám podaří najít místní agenturu, která nás ubytuje ( http://www.porec-apartments.net/ ). Cena je 11,5€ na noc, v apartmánu s plným vybavením a hlavně klimatizací. Dostáváme instrukce, kde jsou místní supermarkety a po vybalení, vyrážíme doplnit zásoby piva . Večerní posezení se moc neprotahuje, protože jsme dost utahaní.
Dnešní den je věnován relaxaci a válení na pláži. Po dlouhé době se zase máčím v moři. Dneska se toho moc neděje, prostě relaxace. Jediné zpestření je Tommzova noční návštěva města, kdy vyráží s kamerou a hlavně haberovými věcmi v baťohu na prohlídku a pořízení videodokumentace a Habera ho netrpělivě vyhlíží a neustále láteří „bože to je materiál“
. Málem bych zapomněl na dnešní večeři. Kluci si vymysleli palačinky a Pavlína svolila, že nám je upeče. Vše potřebné poskytl místní supermarket a my si mohli vesele debužírovat. Na pondělí máme naplánovanou okružní jízdu po Istrii. Hlavním bodem programu je návštěva Puly a koupání v Rabacu. Po celé Istrii jsou poměrně kvalitní cesty s minimem provozu. Zato v Pule bují vesele dopravní chaos. Nacházíme parkování přímo v centru města v boční uličce, kousek od hlavního náměstí. Celým centrem vede turistický okruh, po kterém se vydáváme, zavádí nás na náměstí s římským palácem, románským klášterem a městskou pevnost na vršku nad městem, odkud je hezký výhled na okolí a přístav. Nesmíme zapomenout ani na koloseum, které je jedno z největších, které se dochovaly. Z ruchu velkoměsta míříme zase na venkov a letovisko Rabac. Garmin ho v databázi ani nemá, jen bílá plocha. Motorky zaparkujeme pod stromy a hurá na pláž. Zdejší moře je 2x čistější než v Poreči, nádherně průzračná voda. A taky o hodně teplejší. Tommz se rozhoduje, že se sem zítra vrátí, asi zavzpomínat na dětství, kdy tu byl s rodiči nebo spíše okukovat místní holky
. Cestou zpět pořizujeme fotky na kopečku nad mořem a taky se celkem slušně připikáme od sluníčka. Celý den jezdíme jen v kraťasech a tričku. Protože se nám nechce dneska nic vařit, vypravujem se na večeři do místní restaurace. Opět naše oblíbená pizza a čepované pivečko. Neodolám a objednávám si tu největší, co tady mají. Překvapený číšník mě upozorňuje, že je to porce pro dva, omlouvá ho, že nezná můj apetit. Když mi ji servírují, fotí ji nejen kluci, ale i němčouři okolo. Musím říct, že byla výtečná, dokonce i Otis litoval, že si taky tu maxi nedal. Zbytek večera trávíme vyvalení na gauči či terase a trávíme.Poslední den u moře zůstáváme v Poreči, jen Tommz odjíždí na Rabac. Poreč je opravdu hezká, procházíme ulicemi plnými lidí a nacházíme hezké pláže na konci města. Vše je tady čisté a udržované. Zakempíme pod stromy a relaxujeme po celý zbytek dne. Večerní zábavu opět zajišťuje Tommz svým obvyklým chaosem při balení, hláška dne je „Nevíte, kde jsem si položil …?“
. Je středa 15.7. a my vyrážíme k domovu, start plánujem s ohledem na vedra na 8:00. Před sebou máme cca 450km na maďarský Balaton. V 9 je už takový „pažák“, že najíždíme u Rijeky na dálnici a pokračujem až na maďarské hranice. Chorvatská dálnice má pro motorky mýto, které se však dá platit kartou, což nám ulehčuje práci, celá cesta po dálnici nás stála asi 120kč. Cestu v tom vedru nám zase zpestřuje Tommz, daří se mu zablokovat závoru na mýtnici a úspěšně minout 3 obrovské cedule s informací o pruhu pro hotovost a karty, takže přijíždí na mýtnici pro platbu v hotovosti s kartou v ruce(pozn. Tommz: kdepak na hotovost jsem jel schválně). Jak sám tvrdí, jeho řetězovka a zadní guma už není zrovna fit, tak na něj, i když má nejrychlejší stroj, pořád čekáme. V Maďarsku po pár km opouštíme dálnici, která je taky zpoplatněná pro motorky, a po okreskách míříme na Balaton. Cestou potkáváme pár sociálních pracovnic. Přijíždíme na jižní cíp Balatonu a ubytováváme se v kempu u města Keszthely. Je neskutečné teplo a dusno. Dostáváme starší chaty, ale celkem pohoda, každopádně cena je nejvyšší za celou dovolenou 750Kč pro 2 za noc. Kluci se jdou koupat a my s Pavlínou obcházíme okolí. Tommz bere kameru a zase někde prchá a my ostatní zalézáme do zdejší restaurace, zase na oblíbenou pizzu, teda Pavlína si dává nějaký výborný krůtí salát. Jídlo je levnější než u nás, tady by se debužírovalo. Zjišťujeme, že naproti naší chaty v krámku, mají vychlazeného kozla v plechu, konečně zase české pivo, vykupujeme celou zásobu, cena 16kč za kus
, co víc si přát. Sedíme na terase a hodnotíme celou dovolenou. Tommz večeří pouze jablko a ferneta, takže za chvíli se diskuze zdržuje. Vedro je po setmění ještě horší, rozpálená střecha chaty hřeje jako pánev, zlatá klima v Chorvatsku 
Usínáme až kolem 2 ráno(pozn. Tommz: já zase od 2 do rána neusnul ani na verandě).Poslední den cesty nás čeká už jen přesun k českým hranicím přes Slovensko. Jedeme podle navigace okreskami, abychom nemuseli platit za zpoplatněné silnice. Cesty jsou přecpány polskými kamióny, které se vyhýbají mýtnicím, jezdí tady jako prasata. Jinak Maďarsko je už hodně podobné jako u nás, akorát bych řekl tak před 10-15 lety, auta co tady jezdí, už u nás skoro neuvidíte. V Rajce překračujeme slovenskou dálnici a loučíme se, krom Tommze, který nás míjí a upaluje po dálnici směr Praha. Kluci jedou směr Břeclav a já po dálnici na Žilinu. Nesmí chybět nezbytná zastávka v Bytči na „výtečné“ zmrzlině a přes Makov a Bílou, což je takové nostalgické zakončení a malá vzpomínka na alpská sedla, dojíždíme po 510km k domovu.
Celá cesta proběhla bez problémů a natočili jsme přes 3500km za 13 dnů. Žádné technické problémy nás nepostihly, jen jsem dolil do motorky asi 4deci oleje, ale v těch vedrech se není u vzducháče čemu divit. Dolomity mně osobně učarovaly a rád se tam zase vrátím.
Kompletní fotogalerii naleznete zde : http://bartusfoto.rajce.idnes.cz/Dovole ... _-_Istrie/
